Když divadelní hra přečká na repertoáru aspoň dvě sezony, dá se mluvit o úspěchu. A s každou další sezonou taková hra zraje jako víno. A hraje-li se nějaká inscenace už devátou sezonu, musí to mít nějaký důvod. Na Hráče od Gogola v podání Městských divadel pražských mě přilákalo kromě faktu, že se hrají už téměř 9 let i to, že letos v červnu budou mít svou derniéru, a svou roli sehrála i účast Michala Dlouhého v hlavní roli, kterého jsem loni viděl v inscenaci "Kdo je tady ředitel?", a udělal na mě touto rolí nesmazatelný dojem. Ale na rovinu, nebýt toho, že se jedná o klasický text od léty prověřeného ruského autora, asi bych dokázal žít bez toho, aniž bych tuto inscenaci zhlédl, neboť hra z prostředí hráčů karet pro mě není vůbec lákavým tématem. Ale takhle jsem si mohl doplnit i svůj divadelní rozhled o jeden z klasických textů, a jsem vděčný, že díky souhře náhod jsem se k této inscenaci v její poslední divadelní sezoně propracoval.

Ale nyní už k inscenaci samotné. Scéna působila zajímavě, vlastně jen jeden omšelý pokoj, ve kterém se odehraje celé představení. Michal Dlouhý je v tomto případě jasným tahákem, a objevuje se na scéně v podstatě od první minuty představení. Představení, které je pojato zřejmě natolik klasicky, jak jen je to možné. Neznám sice ten text samotný a nemám s čím porovnávat, ale ze hry jsem cítil, že se plně drží předlohy a jakékoliv snahy o inovace a moderní pojetí se zde nekonají. I po dějové stránce je hra snadno pochopitelná. Michal Dlouhý ztvárňuje falešného hráče karet, který si naposledy vydělal velké peníze a rád by je rozmnožil. Ubytuje se v jakémsi penzionu či hotelu, kde narazí na další trojici falešných hráčů a společně se rozhodnou obrat o peníze jednoho boháče, respektive jeho syna. Snadná zápletka a troufám si říci velmi předvídatelný konec, který jsem já osobně očekával asi od poloviny inscenace.

A u takto jednoduchého děje, který je ale zároveň z pro diváka neatraktivního prostředí je důležité celkové tempo hry a především herecké výkony. Tempo si tato hra udržuje velmi slušné, mám pocit, že jsem se snad ani na vteřinu nenudil. A na tom má kromě nadčasového textu hry, jehož kouzlo a nadčasovost nejlépe vynikne při závěrečném monologu Michala Dlouhého, který jako by vypadl z naší současnosti, samozřejmě velkou zásluhu i herectví jednotlivých aktérů. Že Michal Dlouhý bude hrát ve svém obvyklém zběsilém tempu, to jsem očekával. Ale že jeho herectví do této hry tak dokonale zapadne a bude působit absolutně přirozeně, to jsem nečekal. A dokonce není vždy v popředí, byly chvíle, a to docela dlouhé chvíle, kdy posouvání děje stálo na jiných postavách a Michal Dlouhý stál mlčky stranou. A i v těchto situacích hra prokázala své kvality, protože ať už děj stál na Janu Szymikovi, Vasilu Fridrichovi, Aleši Procházkovi či Martinovi Písaříkovi, bylo to pořád stejně kvalitní, stejně strhující, stejně dokonalé. Sehranost herců byla evidentní nejen v textových pasážích, ale i v těch "pitvořících" pasážích, jako bylo například husarovo kolečko.

Celá inscenace od začátku až do konce byla absolutně strhující a já jsem si ji vychutnal ještě o to více, že jsem seděl vprostředku druhé řady a tak například ve chvíli, kdy Michal Dlouhý dělal kozu při hoblu na kraji pódia jsem čekal, jestli na mě náhodou nespadne. A vůbec vychutnávat si takhle zblízka herectví Michala Dlouhého byl zážitek. Diváka snad až fascinuje, jak se pan Dlouhý dokáže do role ponořit, až to skoro vypadá, že ho trefí šlak. Závěrečný monolog, při němž došlo během chvíle k rozebrání celé scény, pak na mě velmi zapůsobil a vryl se mi hluboko pod kůži. Mám-li to shrnout, jsem nadšený. Nemohl jsem jinak, než začít tleskat vestoje a těší mě, že se ke mně většina diváků přidala. Z mého pohledu si kvalita této hry a především herecký výkon Michala Dlouhého v ničem nezadá s legendárním výkonem Miroslava Donutila v legendární inscenaci Sluhy dvou pánů. A to jsem si myslel, že tomu se hodně dlouho v mých očích nic nevyrovná. Skoro mi až přijde škoda, že Hráči se letos s prkny divadla Rokoko rozloučí. Ale i dlouho poté, co naposledy utichne potlesk pro tuto inscenaci, budou v mé mysli přetrvávat vzpomínky a zážitek, který mi zprostředkovala. A to je to nejlepší hodnocení, kterého se Hráčům v podání Městských divadle pražských může dostat.

/Hodnoceno dle reprízy v úterý 4. dubna 2017 v 19 hodin v divadle Rokoko/