V sobotu 21. května 2016 uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové poslední premiéru letošní sezony. Opět se na hradeckém jevišti objevilo autorské divadlo Davida Drábka, jenž stvořil hru Unisex, která divákovi vkládá do hlavy místo brouka jeden velký otazník. Či spíše mnoho velkých otazníků. A jak se uvádí v programu, nedává na ně vždy úplné odpovědi.
Sledujeme příběh tří podivínů – tradiční prvek Drábkových fantazií – kteří oplývají zvláštními schopnostmi. Nevzhledná učitelka přezdívaná Želva (Marie Poulová), která ví, kdy člověk zemře, nepříliš chytrý mladík Egon (Vojtěch Dvořák), jenž vycítí blížící se hrozbu, a samorost Boleslav Dvořák (Filip Richtermoc), jehož posláním je vyřezávaní mateřských znamének zločinců, čímž se snaží zabránit, aby přišli do nebe. V Belgii se zatím vyskytuje čtvrtý outsider Václav Dvořák (Miroslav Zavičár), který stojí u vzniku Komisaře (Matěj Anděl), bytosti vytvořené z DNA mimozenských letců, bez vlastností potlačující zlo a zabraňující jeho vzniku. Celým příběhem navíc provází žena v klimakteriu, Nina (Kamila Sedlárová), jež kdysi bývala mužem, zmíněným Egonem.
Takový je základ děje, který vede odnikud nikam, nebo naopak nabízí spoustu cest? Těžko říct. Jakmile skončí dlouhá – avšak velice libá – úvodní hudba Darka Krále (další nepostradatelný prvek Drábkových inscenací), začne se odvíjet zvláštní příběh plný skoků v čase, nadpřirozených bytostí, reflexí politických i sociálních, spousty a spousty moralizujících monologů (třetí nepostradatelný prvek Drábkových inscenací), zřetelných i nastíněných odkazů k češství (socha Jana Husa, krátké kalhoty Václava Dvořáka, jaké nosil Václav Havel) a mnoha dalších motivů. Po celou dobu jsem sledovala příběh se zaujetím a po další dlouhé hudbě začínající druhou půlku ve svém napjatém sledování pokračovala, jelikož jsem se nemohla dočkat pointy. Čekám na ni stále. Při konzultaci s ostatními diváky, když jsem sdělila své neporozumění jádru pudla, mi bylo přitakáno, nebo odpovězeno krásně: „Vždyť je to jasné! Pointa je přeci To... no... To... Přeci!" Inu, nebyla jsem chytřejší.
Tak či tak, Unisex je svým způsobem fascinující. Nutí přemýšlet, koumat, zvídat a to je vlastně dobře. Trochu okaté mi přišly aktualizující odkazy, ale dobře, něčím ten „skrytý" smysl hry musel být předložen. Parodování Václava Klause zdá se mi trochu podprůměrné pro Davida Drábka, ale na druhou stranu Unisexu neupřeme i dost vtipných situací. Těm dodávají šťávu herci, kteří jako vždy nezklamali. Prvenství si odnáší Marie Poulová, již zkrátka nelze upřít nadání pro ztvárnění podivínů. Ovšem zmínit musím i Jakuba Tvrdíka, který charismatickým způsobem a za pomoci kostýmu Simony Rybákové vytváří elegantního znalce kávy Maxe, jehož charakteristickým znakem je cylindr kryjící zabodnutý rampouch v hlavě.
David Drábek stvořil komické fantasy, u něhož má člověka zamrazit, čemuž přispívá i chladné prostředí budoucnosti, v němž se hlavní hrdinové ocitnou. (Chudák Filip Richtermoc, který pod hutným kostýmem určitě netrpí chladem.) Unisex ukazuje zlo světa, jež vytváříme my lidé. Zobrazuje nepochopení, odmítání, strach, touhy mít vše a následnou neschopnost se tomuto lidmi stvořenému zlu vlastními silami bránit. Samotný název hry Unisex navíc naznačuje stále narůstající stírání pohlaví. Muž nebo žena, každý chce to, co nemá, každý se snaží být vším a všechno mít. Konzum davu versus sociální odmítání outsiderů.
Když se nad tím zpětně zamýšlím, docházím k názoru, že bez myšlenky dílo úplně není. Možná právě ty otazníky bez odpovědí dávají člověku šanci k vlastní vnitřní interpretaci. Přestože mi hra chvílemi přišla skutečně trochu jako nesourodý koktejl, úplně se zahodit nedá. Jak jsem řekla, nutí přemýšlet, aktivuje mysl diváka, který může souhlasit a nemusí. Je to zvláštní velký otazník....