Blog uživatelů i-divadla

Pochyby sází na osvědčené metody realistického herectví
vydáno: 11.8.2014, Hojojicek
Viděno 13. 3. 2013 v Dolních Chabrech na festivalu pražského amatérského divadla a podruhé 5. 8. na 84. Jiráskově Hronově. Začnu stručně, abych se poté mohl o to více věnovat hereckým výkonům. Hra sama je velmi silná a přináší i dnes aktuální téma, což je téma na úvahu, která určitě přesahuje cíle této "recenze". Ulovcova inscenace je strohá, minimalistická, jak výpravou (je snad ale možné vyjádřit prostředí přísné klášterní školy jinak než scénografickou skromností (možná až chudobou?)) tak gestem. Většinu doby se jen sedí a mluví. Obecně se s mizanscénou (nepochybně záměrně) pracuje velmi málo a situace jsou vystavovány spíše filmově, realisticky. Což by mohlo být nepochybně ošidné v případě herecky špatně vybaveného souboru, to ale naštěstí není případ této inscenace. Naopak, zmíněná strohost v gestě i pohybu poskytuje hercům velmi veliký (a také náročný) prostor, který mohou beze zbytku vyplnit svými výkony. A toho jsme také svědky. Obecně můžeme říct, že se nám dostává velmi přesvědčivého a realistického psychologického herectví, které je na jednu stranu strhující, na stranu druhou velmi pokorné a neokázalé, což opět maximálně souzní jak s předlohou, tak s režijní koncepcí.   Inscenaci pevnou rukou vládne sestra Aloysius Andrey Jeřábkové. Jistá moc nad situacemi je postavě předurčena již v textu hry a Jeřábková si je toho velmi vědoma a maximálně této možnosti využívá. Můžeme dozajista říct, že celý rytmus inscenace je tak jen a pouze její zásluhou (o to zajímavější je sledovat jak se nejen tempo ale i celá atmosféra představení proměňuje, pokud není přítomná na scéně). Sestra Aloysius je herecky velmi přesně zvládnutou kreací: Jeřábková nám ukazuje strohou a přísnou ředitelku klášterní školy, jíž jsou cizí emoce a která je svého druhu velmi znepokojivou kreaturou z níž vyzařuje silná autorita a charisma, aby nás o chvíli později o to více překvapila a zaujala, když z této polohy (která je tedy jen jakousi ochrannou maskou sestry Aloysius) prosvitne čiré lidství, když se nám odhalí citlivé nitro postavy, která rozhodně není tím na koho si celou inscenaci hraje. V tomto ohledu jsme svědky i jakési pouti, kterou postava prochází během inscenace. Ony záblesky lidství a možná i zoufalství a beznaděje jsou stále častější a častější, aby v závěru mohly naprosto otevřeně vytrysknout a my tak na několik sekund spatříme sestru Aloysius psychicky naprosto obnaženou. Maska zmizí a v tomto okamžiku celá hra končí. Jen těžko najít silnější tečku divadelního představení.   Možná zajímavější postavou než je sestra Aloysius je postava mladé učitelky sestry James v přesvědčivém podání Lucie Koderové. Je mladá, dychtivá, svobodná a nespoutaná (určitě jsem nebyl jediný v hledišti kdo zatoužil se se sestrou James okamžitě zkamarádit), zároveň ale absolutně nevinná, čistá a možná až přespříliš submisivní (ač se to jí samotné nepochybně velmi nezamlouvá). I ona si nasazuje jakousi masku, při komunikaci se sestrou Aloysius je najednou nepřirozeně opatrná a drží si fyzický i psychický odstup (ten je velmi zajímavý, neboť je jasné, že fyzický kontakt a upřímnost jsou sestře James velmi blízké). Je snadné pochopit proč je tak ráda učitelkou a tak ráda pracuje s dětmi - protože tato práce je prosta jakékoliv masky, v níž se cítí tak nepříjemně. Koderová toho všeho dosazuje velmi efektní a účelnou hereckou polohou -  jistá nevyzrálost projevu, jeho občasná "školometnost", některá gesta a intonace působí záměrně naučeně a tak trochu i nepřirozeně a bezradně.    Pro mě osobně je zajímavý příchod paní Mulerrové v podání Marthy Coutin Caicedo v druhé polovině - přináší s sebou totiž naprostý kontrast k ostatním představitelům. Kromě základního a hrou předepsaného kontrastu v barvě kůže a kostýmu, ale přináší i kontrast herecký. Namísto velmi přesného a až matematicky promyšleného psychologického herectví s propracovaným detailem totiž do hry náhle vstoupí herečka velmi živelná, autentická a okázalá, dobře pojatý kontrast s ostatními herci (a i s chladným a chudým prostředím kláštera, které je ale opět budováno jen skrz herecké výkony) podporuje i její mírná nepřirozenost (která ale s inscenací bravurně spolupracuje) a horší mluvní projev. Ano, je nepochybné, že před námi stojí žena, která je v naprosté opozici k tomu, co nám bylo předkládáno v předchozí části hry. Najednou proti sobě stojí chladný kalkul Andrey Jeřábkové (který je nejen obsažen v postavě, ale je i základním principem, kterým je její herecká kreace vystavěna) a živá, někdy až pudová spontánnost Marthy Coutin Caicedo (jíž právě za tu naprostou spontánnost a dokonce opravdové slzy určitě odpustíme těch několik hereckých nejistot, zvláštních intonací či nesrozumitelných replik) a tento kontrast nejen že velmi výrazně oživí inscenaci, ale v mnoha divácích určitě i probudí palčivější touhu se nad problémem, který hra předkládá, zamyslet. Byl jsem svědkem potlesku na otevřené scéně, kterého se jí dostalo, když její postava opouští scénu - to je určitě potvrzením výše zmíněného.   Jedinou mužskou postavou je otec Flynn Libora Ulovce. A i on má možná nasazenou masku, z níž chvílemi prosvítají jeho opravdové pocity. Je dobrosrdečný, možná i trochu bohémský, přímý, otevřený, velmi sebejistý a místy i inamyšlený, ale za touto maskou se skrývá nějaké tajemství, možná i provinění, je jednoduché pochopit sestru Aloysius, jíž se zdá otec Flynn velmi podezřelý. V jednom okamžiku je nám dokonce nitro otce Flynna otevřeno velmi překvapivým a znepokojivým způsobem, najednou se provalí jakási vnitřní bariéra (pochopitelně díky sestře Aloysius) a místo onoho sympatického, věčně se usmívajícího muže spatříme muže, jež v sobě dusí agresi a vztek, jímž dá najednou volný průchod. A my se tak dočkáme jediného vyhroceného momentu celé inscenace. I zde se ale stále inscenace drží v mantinelech kontrolované realistické hry, nedočkáme se žádného přehrávání nebo nežádoucí ukřičenosti (dnes v divadlech tak časté).   Sečteno a podtrženo, Pochyby jsou hrou, která sice nepřináší nic nového nebo nečekaného (ve smyslu zpracování nebo divadelních technik), sází "pouze" na osvědčené metody realistického (až filmového) herectví, což si ale díky výborným mnohovrstevnatým výkonům všech zúčastněných mohou dovolit. Jsou tedy potvrzením onoho proudu amatérského divadla, který sází na realističnost projevu a rezignuje na hledání čehokoliv jiného. Lze se touto cestou vydat a důvody proč to tak u mnoha jiných souborů nefunguje, nejsou rozhodně v tom, že nenašli správný klíč k inscenaci. Pouze nebyli schopny tento zvolený klíč zdařile herecky naplnit, aby mohl fungovat sám o sobě.   Pochyby ovšem přináší (pokud se nad problémem komplexněji zamyslíme) odpověď i na případné alternativní směřování českého amatérského divadla: Pokud by takhle opravdově a pravdivě působily všechny ochotnické inscenace tak by možná nakonec ani nebylo potřeba oněch četných mnohdy ošidných a pomýlených experimentů a alternativností, do nichž se amatérští divadelníci tolikrát pouští (a potom vznikají dost podivné, ale hlavně absolutně vyprázdněné paskvily, které kolikrát nejsou bohaté ani po té formální stránce, na níž sází). 

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.