Talentovaný pan Ripley se zrodil v roce 1955. Spisovatelka Patricia Highsmith vytvořila nový typ antihrdiny – nemorálního člověka, kterého si přesto oblíbíte – v knížce, ve filmu (ať už byl Tomem Alain Delon v roce 1960 nebo Matt Damon v roce 1999) a teď i v plzeňském divadle.

Klavírní křídlo, psací stůl, šnečí terárium, bar, velkorysé molo a houpací síť, nad níž se jako Damoklův meč vznáší veslo ze světlého dřeva. Taková je scéna Lukáše Kuchinky. Skvěle s ní ladí kostýmy Jany Smetanové, která inscenaci ukotvuje - věrna knižní předloze - v padesátých letech dvacátého století.

S románovou předlohou si skvěle poradila autorka dramatizace Marie Špalová z pražského Divadla Letí. Kdo viděl její inscenace Olga, Small Town Boy nebo Vyhnání Gerty Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové, ten dobře ví, že se může těšit na mimořádnou kvalitu. Uvědomuje si to i šéfka plzeňské činohry Natália Deáková, která se chopila režie s citem pro atmosféru a se schopností vcítit se do všech postav. V intimitě klubového prostoru si nepomáhá přestavbami a všichni herci jsou téměř nepřetržitě na scéně. Inscenace má i díky tomu potřebné napětí a tempo. Přesvědčivě vycházejí i vypjaté scény násilí – světlo, hudba (autorem je Jakub Kudláč) i stylizovaný pohyb jsou v harmonii, diváka nic neruší při prožívání příběhu.

Mimořádně šťastným nápadem je využít schopností multiinstrumentalisty Ondřeje Rychlého a učinit hudbu a hraní společným zájmem Toma a Dickieho. V románu ani ve filmu tomu tak není - a funguje to skvěle. Pavel Neškudla sice na basu hraje teprve krátce, ale jde mu to moc dobře. A posíleno je i téma homosexuality, která byla v padesátých letech tabu. Často se vzájemně ujišťujeme, že jsme tolerantní společností, ale mladí diváci na generální zkoušce s tím měli evidentně problém. Zajímavé.

Pavel Neškudla i Ondřej Rychlý jsou ideálními představiteli ústřední dvojice, tedy Toma Ripleyho a Dickieho Greenleafa. Skvěle na sebe reagují, prolínání obou postav je díky nim až magické, divadelní hantýrkou řečeno: je mezi nimi dobrá chemie. Rychlé střihy zvládají s bravurou, ovládají celý prostor. Bylo by skvělé, kdyby téhle souhry bylo využito i v dalších inscenacích.

Herečkám inscenace tak velký prostor neposkytuje, ale možná jen zdánlivě. Andrea Mohylová hraje krásnou, pracovitou, ale ne příliš bystrou Marge Sherwoodovou s elegancí a nadhledem. Výborně si poradila s psacím strojem, na němž vzniká její cestopisné veledílo a který se zároveň stává hudebním nástrojem. Na Janu Kubátovou zbyly všechny ostatní postavy – a ona se jich chopila s vervou a italským temperamentem. Chvíli je služkou, chvíli bostonskou tetičkou Dottie, která deptá Toma svými krutými poznámkami, ale je také Patricií Highsmith a tak trochu i Tomem Ripleym.

A také jsou tu šneci. S jedním z nich si v závěru hraje Jana Kubátová. V té chvíli už je naplno a přiznaně spisovatelkou Patricií Highsmith, už je Tomovým alter egem. I ona je sama, skrytá ve své ulitě. Třeba právě to ji na šnecích, které prý chovala a pozorovala, zajímá. Jsou slizce odporní, a hezcí zároveň. Jako Tom Ripley. Znáte takové lidi? Já bohužel ano. I tím je Talentovaný pan Ripley nepříjemně aktuální.

A ještě jedna poznámka. Plzeňské divadlo má poslední dobou výborné plakáty. Fotografie Kláry Žitňanské k inscenaci Talentovaný pan Ripley je vynikající. Je škoda, že podobně dobré nejsou i fotky z představení. Často se jedná o to jediné, co z inscenace zůstane – a na tom by divadlo šetřit rozhodně nemělo.