Kam až moje paměť sahá, nikdy jsem nezkoušel psát recenzi na muzikál. Ale několikrát jsem zažil ten pocit, kdy člověk muzikálu prostě propadne – a je ztracený, lapený, už ho mají, není mu pomoci. Poprvé to byl muzikál Bídníci v Divadle na Vinohradech. Byla to snad první velká muzikálová produkce u nás. Hvězdné obsazení, a přece zpočátku poloprázdno – letní produkci lidé nevěřili. Kupoval jsem si levnější vstupenky a potom si sedal na ta nejdražší místa. Viděl jsem je toho léta asi pětkrát. Utratil jsem hodně, ale nelitoval. Podruhé jsem se zamiloval do muzikálu Jesus Christus Superstar na pražském Výstavišti. A do třetice to bylo plzeňské Probuzení jara. Jeho derniéru si nejspíš nějak pirátsky natočím, protože se mi bude stýskat. A teď tedy West Side Story...

V Česku se právě nikde jinde nehraje – a není divu. Dát dohromady Westku je tak trochu práce pro vraha. Každý bude srovnávat s filmem nebo s proslulou brněnskou inscenací Stanislava Moši. Navíc jde o muzikál, kde se hodně mluví, hodně tančí, potřebujete zkrátka sakra dobré muzikálové herce. Mladé herce. Takže soudím, že Lumír Olšovský musí být hráč a mít nervy ze železa.

Scéna by měla být maximálně variabilní, a přece by neměla být jen neurčitým prostorem. Však je to Shakespeare a s ním do jisté míry i jednota místa, času a děje. A hřiště na košíkovou je ideálním hracím prostorem. Se svými čarami a ploty se stává jednoduchou metaforou pro celý svět, o který stojí za to bojovat. S nepřítelem. S vetřelci. A proměnit scénu v cokoli jiného je díky pohyblivým diváckým tribunám snadné a rychlé. Důležitou roli hrají světla. Díky Jakubu Sloupovi se z velkého prostoru dokáže stát prostor intimní. Nepracuje se ale jen s obvyklými „boďáky", je to celé jaksi chytřejší, sourodější. Málo tomu rozumím, ale působilo to na mě jako jakýsi zoom. Nebylo to násilné, a přece jsem díky světlu přesně věděl, co kdy sledovat, takže na scéně nikdy nevznikl nepřehledný chaos, což se u muzikálů prostě stává.

Vymyslet choreografii rvaček není nic snadného. Musí to být stylizované, realistické to může být sotva, a přece musíte mít ve výsledku pocit síly, energie, nebezpečí. A na to je tu Lukáš Vilt. Bravurně rozehrává každou situaci, těžko rozeznat, které zásahy jsou režisérovy a které jsou od choreografa. Možná by se nemusel bát tu a tam nechat sbory prostě jen stát, kontrast s následným energickým pohybem by mohl být zajímavý. Však i stát se dá různě. Každopádně je pryč bolest Meluzínových inscenací, v nichž se postavy často zjevovaly zcela bezdůvodně odkudkoli a přicházely bez jasné motivace. Tady se žádné řemeslné chyby nedějí. Pokud vím.

Všechny postavy mají čitelné charaktery, bezpečně se vyznáte v jejich motivacích, všechny vlastně žene strach – v různých podobách. Asi je hlavním hnacím motorem i v naší dnešní společnosti. Pro lásku tu není místo. A přece ta vteřina, kdy se Tony a Maria poprvé uvidí, dá všem tolik naděje. Čas se nezastaví, spíš jako kdyby najednou běžel jinak. Racionálně sice víte, že to nemůže dopadnout dobře, ale já se opravdu přistihl, že rozechvěle doufám v dobrý konec. Pavel Režný roste s rolemi. Je tím, kdo má na scéně největší charisma, s jistotou zvládá všechny situace, zpívá skvěle. To i Kateřina Falcová, jejíž Maria je na hraně mezi dívkou a ženou a která svou láskou rychle dospěje; Tony už dospělý je. Snadno uvěříme, že by mohli tvořit dokonalý pár. Už od onoho prvního setkání patří k sobě. Tak přirozeně, bez rozpaků, bez ostychu, opravdově. A pak je tu ještě Soňa Hanzlíčková Borková. Dospělá, pragmatická, ale zároveň živočišná, plná touhy po životě. Sebevědomá, a přitom tak dojemná ve scéně, kdy jde zachránit Tonyho, ale nakonec se rozhodne ho zničit. A my tomu jejímu děsivému rozhodnutí rozumíme a cítíme, že bychom jednali stejně. To jsou tři hvězdy inscenace. Z ostatních mi přišel mimořádně dobrý Arab Tomáše Smičky, Bourák Richarda Pekárka, jehož zadrhávání v řeči nepůsobilo samoúčelně a prvoplánově, mile nesmělý je Chino v podání Adama Reznera. Ale znovu a rád opakuji – rozuměl jsem všem motivům v jednání, nejspíš dobrá práce dramaturga Pavla Bára.

K hudbě a sborům se vyjádřit nedovedu, ale mám muzikál hodně naposlouchaný v mnoha verzích – a ta plzeňská zněla zatraceně dobře.

Když jsem to tak v duchu počítal, viděl jsem v životě nějakých 35 - 40 muzikálů, ale jen do několika se zamiloval. West Side Story hrozí stát se mou další láskou. No co, člověk se může zamilovat i na stará kolena.