Blog redakce i-divadla

Africká pohádka... Pohádka?
vydáno: 30.6.2014, Jiří Koula

Na úvod se přiznám, že jsem váhal, zda tento blog sepsat, mám totiž pocit, že možná prozradí více, než by bylo vhodné, že jeho čtenáře může ochudit o případnou radost z objevení toho, co jsem nalezl sám. Pokud to tak u někoho zapůsobí, omlouvám se, budiž mi přičteno k dobru, že nepůjde o újmu na zážitku dětského diváka. Nyní máte možnost přestat číst, pokračujete na vlastní nebezpečí.

Pro koho?

Africkou pohádku je možno vnímat skrze její primární účel dětské inscenace, pro nějž má slušně nabito - interakce s nejmenším divákem, chytlavé písničky, půvabná výprava a jednoduchý (tedy přímý a srozumitelný) příběh ze světa vskutku pohádkového, v němž je vše tak, jak má být, pokud se objeví nějaký "padouch", jistě bude po zásluze potrestán.

Znamená to však, že by dospělý divák (rodič) byl odsouzen "odložit s dítětem i svou pozornost"? Nebylo tomu tak ve Smolíčkovi a není tomu tak ani zde, Dívadlo se profiluje jako soubor, který má co nabídnout dospělému divákovi, který na chvíli přestane "hrát dospělého" a připustí, že i jemu může mít pohádka co říct.

V tomto případě jsem si "to své" našel ve výpravě (podporující příběh). Inscenace sestává ze dvou částí, kdy první se odehrává kdesi v poušti u osamocené studny, druhá pak ve vesnici. V první je naivka podveden vykukem, v druhé je křivda napravena zásahem náčelníka-šamana. Co je na tom tak zajímavého, že mi stojí za to o tom psát?

Inu, vyjděme z druhé části. Vesnici tvoří čtyři domky spojené cestami, přičemž náčelník-šaman se objeví coby velká hlava na jakémsi "náměstíčku" umístěném poněkud zvláštně mimo střed vesnice v její horní části. Takový je alespoň první dojem, leč setrvat u něj by byla značná škoda. Když se na onen výjev totiž podíváte "z dálky", zjistíte, že ony cesty jsou tělem (trupem i všemi údy) a hlava je přesně tam, kde má být. Už to samo o sobě stojí za pozornost, je to vtipný a působivý nápad. Pojďme si ale trochu zainterpretovat a vezměme to pěkně "od podlahy".

Historie podle Kouly

Na dějiny západní civilizace můžeme pohlížet jako na proces emancipace člověka ve smyslu vymanění se z područí přírody coby přirozeného řádu a následně vlastně libovolného řádu ústící až v dnešní postmoderní chaos bezmezně adorující relativismus a individualismus.

Co to znamená? Historie začíná Adamem a Evou. Ať už se přikláníte k Bibli či k Darwinovi, v obou případech někde na úsvitu lidstva najdete lidi nevinné ve své zvířecí nevědomosti, kteří byli součástí přírody a své okolí nepřetvářeli k obrazu svému, nýbrž žili s ním v souladu. V těchto časech nebylo místo pro boha coby dárce a strážce řádu, ten sestával z toho, co bylo nutné. Tento člověk se ale vyvíjel a dospěl do starověku, vybudoval si mytologii a duchovní svět zaplnil bohy, kteří však podléhali stejným zákonům jako lidé, vzpomeňte na antické bohy, byli veskrze lidští. Bohové tedy nebyli původci řádu, ten obklopoval a přesahoval i je.

Pak ale přišla první fáze osvobození ve formě judaismu a posléze křesťanství, bandu "ne moc dobrých bohů" nahradil "jeden dokonalý bůh", ztělesnění Zákona. Všimněme si, že právě tato změna je prvním odtržením se od přírody, nad vše "zdejší" je postavena absolutní autorita, univerzální soudce, jenž není součástí přírody, stojí mimo ni a nad ní, utíkat se k němu znamená utíkat od přírody, z jednoho se stalo dvojí, duchovní a světské se rozdělilo.

Následky tohoto rozpolcení se pak táhnou dějinami a člověk je nucen svádět nekončící boj se svou dvojí podstatou - božskou a přírodní. Řád kdysi vycházející z života jako takového byl vyoperován a přemístěn mimo náš dosah, transformován v ideál, k němuž se skrze svá boží já snažíme dostat, ale brání nám v tom já zvířecí.

Tento boj vydržel téměř dva tisíce let, než jsme ho vzdali, přičemž ale nevidíme, že k tomu došlo. Osvícenství a rozmach vědy posunuly člověka do nové pozice. Máme úžasné hračky, ale jak se máme? Nechci si hrát na soudce, netvrdím, že sekulární stát je špatný, uvědomme si ale jeden důsledek.

Na počátku bylo lidské společenství vázáno jednotným řádem přírody. Později bylo totéž společenství vázáno jednotným řádem víry. V obou případech to bylo něco tak samozřejmého, jako že dýcháme. Ale ve chvíli, kdy se víra stala otázkou volby, jsme přišli o jednotící prvek, svorník.

Poslední dvě tři staletí byla velice bohatá na hledání a zkoušení možností, jak spojit lidstvo novým řádem. "Drobný" háček je v tom, že ve světě, kde je každý individualitou s právem rozhodovat, které hodnoty přijmout, stojí jakákoliv ideologie (systém, filosofie, ...) před otázkou, jak se vypořádat s těmi, kteří zrovna ji nepokládají za svou. Gulag či Osvětim - to jsou extrémní, leč výstižné příklady řešení, k nimž jsme "dospěli".

Proč výstižné? Protože uvažování o nich nemilosrdně odhaluje jeden základní rozpor, máme tendenci hovořit o nelidských podmínkách, o odlidštěném masovém vyvražďování... Jenže to byly lidské výtvory a co víc, není na Zemi jiného tvora než člověka, který by něco takového dokázal.

Zřejmě se zdá, že už jsem příliš odbočil, takže se vrátím k tomu, co jsem chtěl sdělit. Potíž libovolné ideologie v dnešním světě spočívá v tom, že když ji přijmete, spojí Vás maximálně s těmi, kteří ji též přijali, přičemž fakt, že to bude vždy maximálně zdaleka ne drtivá většina, nadnáší pochybnost, proč by právě toto měl být "vhodný řád pro lidstvo".

Zpět k pohádce

Tak, jak se dá po tomto smutném exkurzu do historie vrátit k veselé Africké pohádce? Pro mě celkem snadno. Markéta Mráziková Pellarová stvořila příběh z jiného světa, ze světa, v němž jsme (ač se to snad zdá býti z dnešního pohledu téměř nemožné) kdysi žili... Ale kde ještě dnes žijí takzvané přírodní národy. O jaký svět jde? O ten, v němž řád nebyl vyoperován z přírody a kde je tudíž dostupný každému, kde je nadále tmelem společenství a kde je legitimní čistě proto, že je reálný, že je realitou.

Ztělesněním tohoto řádu je pak náčelník-šaman, představitel moci soudní i výkonné (a jeho mandát je dán zákonodárnou mocí přírody), což Jan Lepšík vskutku geniálně vizualizoval ztotožněním vesnice s tělem této přirozené autority, na vlastní oči tak vidíme duchovní jednotu vesnice, přičemž velikost vůdce oproti titěrným vesničanům je možno interpretovat jako "váhu jeho úřadu".

Podnětným detailem též je, že hlava náčelníka-šamana se objevuje na místě, v němž na začátku stojí studna, rekvizita lstivého úskoku. To je opět příklad jednoty, kterou jsme dávno ztratili, symbol faktu, že dobro i zlo vycházejí z téhož zdroje, obdoba (nejen) asijského dualismu.

A konečně by se někomu mohlo zdát, že je příběh poněkud zbrkle ukončen, když podvodník prostě poslechne náčelníka-šamana, leč to je opět dáno naším "západním pohledem" a uzurpováním si práva "vzdorovat do posledního dechu" vycházejícím z bezmezné víry v individualismus, pokud však přijmeme tezi, že existuje řád, jenž nás přesahuje a jenž nás na jedné straně omezuje, ale naproti tomu též pojí se společenstvím, musíme uznat, že v určitou chvíli už "není o co hrát", jedinec se sice může vzbouřit, podvést bližního, trestem za trvající vzdor by však bylo trvalé vyloučení z lidského společenství (což je samozřejmě problém jen tam, kde něco takového skutečně existuje).

Sečteno a podtrženo, děkuji Dívadlu za Africkou pohádku, neboť je cenným příspěvkem k mému přemítání o světě, nejsem si sice jistý, nakolik jim bude tento blog nápomocen, snad mi ale případně odpustí.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.