Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Člověk, rodina, společnost
Jiří Koula, 4.4.2017

Za pár dní tomu bude rok, co jsem v Komorní scéně Aréna zhlédl Budovatele říše. A za pár týdnů je čeká derniéra. Osobně mi to přijde dost líto, ne náhodou se tato inscenace objevila v mých nominacích ve výroční anketě jako jedna z pěti nejlepších, které loni vznikly (a já měl to štěstí je vidět).

Čím mě tato inscenace fascinuje? Stručně řečeno svou komplexností a univerzálností, jen s trochou nadsázky můžu napsat, že sděluje něco, co od této chvíle již není třeba dále vyjevovat, protože lépe už to stejně nikdo nedokáže. Tedy tak tomu je v mém vesmíru a na následujících řádcích se pokusím vysvětlit, co jsem v inscenaci našel (a co tam dle mého vložil už Boris Vian a co Vojtěch Štěpánek objevil a očistil od dobového nánosu).

Na tomto serveru odkazujeme tři reflexe, přičemž si jako odrazový můstek vypůjčím větu z textu Milana Líčky: "Jeho nejhranější kus Budovatelé říše má zavádějící název, pojednává totiž o středostavovské rodině, která se pod tlakem nevysvětlitelných a děsivých vnějších jevů rozkládá." I blog Lukáše Dubského ulpívá na rodině, o něco hlouběji jde ve své recenzi Pavla Bergmannová, avšak zdá se, že se bojí opustit bezpečné vody viděného.

Ale zpět k citované větě, proč jsem si ji zvolil? Inu, protože je to velice názorně vyjádřené zásadní neporozumění Vianovi i Štěpánkovi, vezměme to pěkně postupně.

Vianovi Budovatelé říše

Napsat, že Vianův text vypráví o rozkladu středostavovské rodiny, je svým způsobem pravda. Je to pravda, nic než pravda, ale zdaleka ne celá pravda. Ona rodina je totiž jen prostřední ze tří vzájemně propojených rovin, přičemž další dvě se skrývají právě v názvu. Pod rodinou jako atomickou společenskou jednotkou se nachází jedinec - otec budovatel, nad ní potom říše jako forma společenského uspořádání.

Ve chvíli, kdy začneme operovat se všemi těmito rovinami a vztahy mezi nimi, kdy pochopíme funkci každé postavy na každé z nich a na jednotlivé obrazy a motivy začneme nahlížet ze tří perspektiv najednou, začne text po částech i celkově dávat smysl, obnaží se nám v celé své kráse a my si ho můžeme plně vychutnat.

A teď to začne být poněkud zmatené, ani po roce nemám rozmyšleno, jak tu nádhernou složitost popsat z podstaty lineárním textem, zkusím to po jednotlivých postavách.

Otec

Otec je klíčem. Na osobní rovině byl, jak se dozvídáme, v mládí budovatelem, tedy vojákem, který sloužil myšlence říše. Podílel se na jejím naplnění, čistě z pohledu této ideje participoval na stvoření něčeho z ničeho, říše je jeho největším úspěchem, představuje pro něj život, známé a kýžené prostředí.

O úroveň výše je otcem rodiny, říše je životním prostorem též pro jeho ženu a dceru, pro ně říši budoval. On má ale na říši největší zásluhy, on je proto logicky hlavou rodiny, jemu patří "nejlepší díl kořisti".

A ještě o úroveň výše je privilegovaným občanem říše, už ne říše jako sdílené myšlenky, ale říše skutečné, kdysi vybudované, teď upadající.

Otec je podstatný ještě z jednoho důvodu, postupně se zmenšující prostor jeviště (tak, jak to předepsal Vian) lze totiž číst třemi způsoby, můžeme ho vnímat doslovně jako dům/byt pozorované rodiny, ale můžeme jít výše a chápat ho jako pád reálného impéria, stejně jako můžeme sestoupit níže a interpretovat jej coby pohled do otcovy mysli, oslabování myšlenky říše jdoucí ruku v ruce s jeho fyzickým chátráním.

Matka

Rodina si nevystačí s ideologickým vůdcem, potřebuje "výkonného ředitele". Říše si nevystačí s vojáky, potřebuje pevné zázemí, správu vnitřních záležitostí, zatímco vojáci dobývají nová území. A muž potřebuje bezpečný přístav, k němuž a do něhož se může vracet. To jsou tři roviny Anny - Matky, která se podílela na budování říše, byť přímo nebojovala. Její zásluhy jsou (viděno silně maskulinní optikou, jež je však imanentní myšlence říše) menší, přesto je podstatná, má své pevné místo v otcově mysli, v rodině, v říši jako myšlence i žité realitě.

Zenóbie

Otec i Matka jsou říší (jako myšlenkou i realitou) definováni stejně jako ji definovali, totéž platí pro rodinu, kterou též společně vytvořili. Myšlenka říše, rodina a reálná říše tvoří tři vrstvy jejich identity, jde o projev jejich bytí ve světě, útočit na kteroukoliv z nich znamená útočit na jejich podstatu.

Dcera Zenóbie je na tom však výrazně odlišně, obě roviny říše i rodina jsou pro ni prostředím, které si nezvolila, do něhož se zkrátka narodila. Těží z jeho výhod, avšak jen potud, pokud tím nesahá na privilegia rodičů (viz scéna, kdy Matka upírá Zenóbii pomeranč, protože ten náleží Otci). A protože není s říší ani rodinou tak bytostně spjata, může kritizovat, může si vzpomenout, že dříve bylo lépe, obydlí větší, to rodiče nemohou, museli by si přiznat úpadek svůj i toho, co budovali (je to spolu propojeno). Nebo jinak, na jedné straně je Zenóbie finálním plodem úsilí svých rodičů, naproti tomu však jako samostatná bytost hledá své místo ve světě, svoji myšlenku, s níž by se ztotožnila.

Husa

A pak je tu služka Husa, pomocná síla s ještě volnějším spojením s rodinou i říší v obou významech. Též má ze všeho jisté výhody, ovšem čistě na obchodní bázi, jde o kontrakt, který může kdykoliv vypovědět a paktovat se s jinou rodinou, jinou říší. Na všech třech rovinách je neutrálním prvkem, jde-li loď rodiny (č)i říše ke dnu, je první, kdo odejde, odchází ještě dříve, než by se namočila.

Schmürz

Je-li Husa prvkem neutrálním, potom Schmürz je zástupcem odvrácené strany rodiny/říše. Tato postavička je výjimečná tím, že čistě v kontextu rodiny nedává smysl. Pro mě je prvkem, který diváka musí donutit přemýšlet nad textem v širších souvislostech. No, zase zřejmě jen v mém vesmíru.

Kdo je tedy Schmürz? Otloukánek, jeho funkcí je být týrán Otcem a Matkou, případně Husou z jejich vůle. Avšak nejde o akt cílené agrese, není v tom žádná osobní zášť, evidentně jde o něco, co se "prostě dělá", když jdete kolem Schmürze, tak ho praštíte, kopnete do něj, zlomíte mu prst... A když rodina usedne ke stolu, začne jíst až ve chvíli, kdy počne Husa Schmürze bičovat. Proboha, jak byste tohle chtěli vysvětlit čistě v doslovném kontextu rodiny?

Když se však přesuneme na úroveň říše, začne to být hned jasnější. Co je totiž říše? Uspořádání vybudované ovládajícími, kteří ale k výkonu této funkce potřebují též ovládané. V pojmu říše se skrývá převaha člověka nad člověkem, hierarchizace. Aby privilegovaní mohli mít svá privilegia, musí druzí trpět, jedni berou, druzí musejí dávat.

A právě všechny tyto ponížené a utlačované Schmürz představuje, jeho utrpení skutečně není osobní, protože není vnímán jako osoba, jeho strádání není z pohledu rodiny/říše chápáno jako příkoří činěné druhému, je totiž nutnou podmínkou jejich existence, stavebním blokem. Proto jsou to Otec s Matkou, kdo Schmürze mučí, proto mu Zenóbie může nabídnout vodu (není s rodinou/říší spjata natolik, aby Schmürze nevnímala jako člověka), proto Husa coby neutrální prvek může Schmürze bičovat i pomáhat Zenóbii, když mu ta chce podat vodu, proto ji také Schmürz odmítá, Zenóbie v jeho očích přece jen přináleží k tyranům, její (relativní) blahobyt roste z jeho bídy.

Soused

A zbývá Soused, otec Xavera (o němž se jen mluví), Otcův vrstevník. Skrze něj získáváme kontext, částečně vnější pohled na rodinu, ale též rozšíření vnitřní představy říše, jejíž myšlenka se tak stává skutečně sdílenou, přes Xaverův osud zároveň předjímáme, co může potkat Zenóbii, je katalyzátorem Otcových myšlenek o rodině i společnosti, o roli mladých ve světě vystavěném generací budovatelů.

Interpretace děje

Výše nastíněný trojjediný pohled nám umožňuje přesvědčivěji interpretovat i samotný děj. Rodina je nucena v důsledku záhadného hluku utíkat do stále vyšších podlaží domu se stále menšími byty, kdo to nestihne, umírá. Proč? Co to znamená? V doslovné rovině to opět samo o sobě moc smysl nedává, můžeme to brát jako podnět, aby se něco dělo, to by však bylo žalostně málo.

O něco zajímavější je dovolávat se metaforičnosti, ostatně totéž lze učinit i při výkladu Schmürze. Zřejmě se s tím vystačit dá, přiznám se však, že mi taková polovičatost, kdy je text interpretován částečně realisticky a částečně symbolicky, není zrovna moc po chuti, zavání mi neúctou k autorovi.

V mém vesmíru je nejpoctivější ony přístupy spojit, už k tomu máme dostatečné prostředky, navíc můžeme završit provázanost všech tří rovin. Ne náhodou sledujeme osud zrovna středostavovské rodiny, její blahobyt je totiž nejtěsněji spjat se stavem říše. Chudí budou vždy chudí, ekonomické elity si na své přijdou i při úpadku (pokud situace nedojde do stavu, kdy padají hlavy), ovšem střední třída závisí na aktuálním stavu věcí.

Je-li tedy v úpadku říše, nutně se střední stav musí uskromnit, stejně tak úpadek reálné říše obousměrně souvisí s úbytkem sil jejích budovatelů a slábnutím myšlenky říše v jejich myslích, neboť z tohoto zdroje povstala a jen jejich vůlí je živena, udržována. Onen tajemný hluk tak je zároveň bzukotem davu Schmürzů, jemuž je čím dál obtížnější čelit, stejně jako burácením přílivu alternativních myšlenek, představ světa bez říše.

Úbytek nastává na všech rovinách současně, rodina se musí spokojit s čím dál menším životním prostorem, říše ztrácí dobytá území a též v "ideologickém prostoru" je pro ni čím dál méně místa, myšlenka se vyčerpala a poslední útočiště nachází v myslích budovatelů, odkud kdysi vzešla.

Stejně tak můžeme násobně nazírat ono "umírání" těch, kteří se včas nestáhnou do poslední tvrze. Dobyvatele v ztracených koloniích snad čeká skutečná smrt, každopádně však v myšlenkové rovině ti, kteří nejsou ochotni nadále doprovázet ideu říše na cestě k jejímu zániku, jsou pro ni ztraceni, mrtvi. A tito dřívější spojenci jsou pak vlastně mrtvi i pro budovatele, v jejich světě již neexistují. Proto zůstává v závěru Otec osamocen, rodina nemusí být povražděna, stačí, že už nesdílí představu říše (a recipročně není pro Otce její součástí), vyjde to nastejno.

Štěpánkovi Budovatelé říše

Tolik k textu, přejděme k inscenaci. Jak jsem naznačil v úvodu, Vianův text je zatížen autorovou realitou, najdeme v něm explicitní odkazy ke (v jeho době skomírající) koloniální Francii a těžko si jej s ní nespojovat. Jeho platnost je však obecnější, což Štěpánek názorně ukazuje. Text zkrátil, veškeré reálie odstranil, čímž text zobecnil.

Ovšem to nebyl poslední krok, zatímco Vian předepisuje přestavby scény, fyzické zmenšování prostoru a chudnutí jeho vybavenosti, Štěpánek nechává scénu neměnnou a úpadek je divákovi zprostředkován pouze slovem. K tomu připočtěme scénu Milana Davida, pokoj, v němž se vše odehrává, je tvořen třemi samostatně stojícími stěnami, mezi nimiž je sice prostor pro příchody a odchody, ten však postavy ignorují. Vianův tajemný hluk je pak doprovázen intenzivním světlem, prosvítajícím škvírami ve stěnách.

Všechny tyto prvky společně výrazně umenšují explicitní rodinnou rovinu ve prospěch říše v obou významech, je doslova viditelné, že scéna zprostředkovává spíše pohled do Otcovy mysli, jeho vůlí drženou představu říše ale též bytu jako soukromého prostoru, zaslepenost ideologií a neudržitelnost v důsledku rozporu s realitou, říše není pevný objektivně existující konstrukt, povstala z prachu a v prach se zase obrací. A hluk je zároveň světlem, jež má spíše pozitivní konotace, svět za stěnami je zřejmě zářivější než ten uvnitř, nebezpečný je ale pro myšlenku říše.

Poslední Vianova scénická poznámka říká, že v závěru, kdy Otec stojí na scéně osamocen jen se Schmürzem kdesi kolem, "mohou se otevřít dveře a mohou vstoupit, jako matné obrysy ve tmě, Schmürzové". Sém autor zde uznává, že to není nutné. A zde to tím spíše není třeba, v okamžiku následujícím bezprostředně po skončení představení se totiž vyrojí Schmürzové ze všech stran, oni budou ignorovat Otcovu představu celistvého pokoje, oni uvidí, že jde o tři samostatné stěny, idea říše už je zcela směšná a nic nebrání tomu strhnout její torzo.

Herci

Zbývá otázka, jak se dá zahrát ono trojí nazírání textu. Pravdou je, že vlastně není nutné se tím stresovat, onu vrstevnatost již vyřešili Vian se Štěpánkem, herci se tak mohou přidržet doslovné roviny.

Za šťastný nápad považuji obsazení Vladislava Georgieva do role Otce, svým vzezřením i projevem neevokuje sebevědomou hlavu rodiny, což je ale přesně to, co tato postava potřebuje. Jeho pozice je dána jeho rolí někdejšího budovatele a nyní je udržována setrvačností, tento fakt umožňuje Zenóbii se proti němu bouřit a též podporuje uvěřitelnost závěru, Otec už není budovatelem, nemá síly vzdorovat světu bojem za říši.

V kontrastu k němu stojí Alena Sasínová-Polarczyk jako Matka, jež je na první pohled skutečnou principálkou, opět to plně odpovídá smyslu, je tím, kdo vybudovanou říši stejně jako domácnost spravuje a udržuje v chodu, tedy aspoň dokud je udržitelná.

Zuzana Truplová svou Zenóbii pojala frackovitě, leč se známkami oprávněného sebevědomí, v doslovné rovině je puberťačkou bouřící se proti rodičům, jak už to k tomuto období patří, avšak nejen instinktivně, ale i z důvodů uvědomování si sebe jako autonomního jedince, v symbolické rovině pak jde o jasně vyjádřený vzdor generace dědiců vůči generaci budovatelů, zračí se v ní dvojakost jejich vztahu, budovatelé dědicům sice zdánlivě vytvořili lepší svět, ale ten je podmíněn poslušností, vzdáním se vlastního (ať už metaforického či skutečného) boje.

Husa Terezy Cisovské je zpočátku loajální služkou, šedou myší (klobouk dolů před kombinací hereckého projevu a líčení/kostýmu), aby následně překvapila svou tvrdostí v odcházecí scéně, krásně zde vynikla její funkce neutrálního prvku, že její dosavadní chování bylo součástí obchodní dohody.

Schmürz byl Šimonem Krupou zahrán v jistém smyslu snad až příliš dobře, vezmeme-li v úvahu projevenou míru jeho utrpení, vyvstává otázka, jak by vůbec mohl najít sílu k závěrečné vzpouře, na druhou stranu Schmürzů je mnoho.

A Soused Alberta Čuby? Inu, pokud snad můj výklad sebral textu a tím i inscenaci prvky absurdního dramatu, tak právě zde je můžeme opět nalézt. Naproti tomu Čubovo pojetí zcela koresponduje s nechutí Otce k Sousedovi.

Závěr

Sečteno a podtrženo, ve Struktuře vědeckých revolucí postuluje Thomas S. Kuhn, že staré paradigma zcela umírá až se svými zakladateli, kteří s ním spojili svou kariéru. Ač sám autor varuje před zobecňováním této teze mimo pole vědy, přijde mi, že v univerzu ideologií platí totéž. A právě Štěpánkovi Budovatelé říše to ukazují velmi výmluvně, lepší analýzu zániku myšlenky společně s jejími příznivci těžko hledat.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.