Divadlo je živé umění, jehož "produktem" není inscenace, ale vždy konkrétní představení. Pozorování možná banální, ovšem občas se připomene tak silně, že je třeba se o ně podělit. Inscenaci ZLOČINY.ŽENY.DOC jsem zhlédl dvakrát, premiéru před deseti měsíci a včerejší derniéru. A ač si stojím za tím, co jsem tenkrát napsal, dnes to můžu považovat jen za zbytečně dlouhý úvod k tomu, co jsem viděl a hlavně prožil včera.

Důvody mohou být různé a nejspíše neexistuje jen jedna příčina, dílem půjde o rozdílnost mého rozpoložení v ten který večer, o to, co jsem byl zrovna ochoten přijímat, svou roli nejspíše sehrál i fakt, že pro premiéru je charakteristická určitá nejistota, kdy se teprve testuje, jak co funguje, zatímco v derniéře se naopak zrcadlí všechna předchozí uvedení, dynamika mezi herci (v tomto případě tedy zejména herečkami) a všemi diváky, kteří navštívili některé z předchozích představení.

Abych se ale opět neutopil v planém teoretizování, přejdu rovnou k tomu, co chci sdělit. Z předchozího blogu si přináším dualitu ženského a mužského principu, už jsem napsal, že ke druhému patří rozlišování. To je ale jen polovina podstatného, tam, kde se na mužské straně nachází dělení na dobro a zlo, se na té ženské nachází intenzita. To, co ovládá dění na jevišti a co vedlo k dané situaci, je vášeň, všepohlcující emoce definovaná jen svou energií, jež se může projevit jako láska i nenávist, v mužsky rozškatulkovaném světě jde o protipóly, v ženském prostoru hry je však znaménko otázkou okolností a může se kdykoliv změnit, stejně jako se oba extrémy mohou vyskytovat současně.

To je nejvýrazněji ilustrováno v postavě Olgy. Pavlína Balner (loni Skružná) se v ní od premiéry viditelně usadila a vedle stále přítomného věcného odstupu při líčení svého života (minimálně ve srovnání s Bellou) ji obohatila o živočišnost odpovídající obsahu zpovědi. Tím Olga plnohodnotně stanula po boku maniakálně impulsivní Belly ztvárněné Evou Vrbkovou a působí tak nanejvýš přirozeně, že se Varvara Kristýny Leichtové, jež snad původně do věznice přišla s vidinou reportáže, nechává touto dvojicí strhnout a i ji nakonec zcela pohltí síla citu k jejímu osudovému muži, aniž by i v jejím případě bylo možno jasně určit znaménko, to se snad zřetelně manifestuje v (plánovaném) činu, nelze je však už rozhodnout, pokud jde o motivaci.

Včerejší představení však nebylo podmanivé jen propracovaností charakterů, ale i vzájemnou souhrou hereček a porozuměním postav. To, co alespoň do jisté míry na premiéře chybělo a co mě možná vehnalo do silně racionální a "externí" pozice minulého blogu, zde bylo přítomno "v plné palbě". S přibývajícím časem mizely hranice vězení oddělující slušnou Varvaru zvenčí od nenapravitelných vězenkyň uvnitř, aby jednotlivé fragmenty nahradila jednota temné ženskosti.

Důležitý je i mužský element násobně představovaný Janem Hofmanem. Toho v minulém blogu zmiňuji jen coby strážce hranice, zcela jsem vynechal fakt, že ztvárňuje i všechny ostatní muže. Nejspíše jsem tyto jeho "odskoky" vnímal jako něco spíše nepatřičného, rozporuplného, podobně jako kolega Jiří Landa. I v tomto případě zřejmě zapracoval vývoj inscenace ke kompaktnosti, neboť můj včerejší zážitek byl jiný, vše se propojilo a dávalo smysl, Hofman totiž ztělesňuje mužství jako takové, všechny muže, k nimž se ženy vztahují, ať už v lásce či nenávisti.

Nezbývá než dodat, že závěrečný obraz, v němž je Hofman - všemuž stravován třemi plameny ryzí primární ženskosti Balner - Olgy, Vrbkové - Belly a Leichtové - Varvary, byl stejně tak logický jako působivý, mlčenlivý řád zanikl v hlučném chaosu a z Descartesova "Myslím, tedy jsem.", jež zahájilo čtyři staletí trvající troufalé tažení civilizace proti přírodě, zbylo bezpříznakové a nepodmíněné "Jsem."

A stejně jako poslední reflektor i můj poslední (předzávěrečný) odstaveček nechť oslavuje Veroniku Linhartovou - anděla s ďáblem v prstech, jejíž housle mají moc obejít rozum a přímo oslovit srdce. Minule jsem ji opomněl zmínit a za tuto trestuhodnou nedbalost se nyní hluboce omlouvám, její hudba (KITTCHEN nechť též promine, ale ty housle...) představení dodala další podstatný rozměr (a to nejen v onom hřmotném závěru).

Sečteno a podtrženo, na Kampě probouzejí ženskou sílu a snad je to i důležité, ale to, co je tam vánkem, se včera Komedií prohnalo jako tornádo, nebudu smutnit nad tím, že tuto inscenaci v takovéto formě už neuvidí další stovky (či tisíce) diváků, sobecky se spokojím s tím, že jsem mohl být u toho. Děkuji všem!