Text Jana Vedrala je možno číst jako středověký politický thriller s dlouhou expozicí. Kašpar se zjeví uprostřed lidí a polovinu hry sledujeme, jak se na jeho čisté přirozenosti odrážejí lidské nešvary. A pak se konečně začne něco dít a není to vůbec špatné.

Pokud byste chtěli textu pomoci, možná byste přemýšleli, jak diváka přes onu první část přenést, aby si mohl vychutnat druhou. Natália Deáková se však vydala zcela opačnou cestou. Uvést onen sáhodlouhý úvod v jejím podání jako samostatnou inscenaci v nějakém alternativněji založeném prostoru, snad by to mohl být důvod k radosti. Na Vinohradech ve mně však celek budí značné rozpaky.

O co jde? Inu, onu konfrontaci nevinného chlapce se společností Deáková pojala jako moralizující přehlídku nectností, jíž dominuje scénické řešení, kombinace orloje a strašidelného zámku. Po kolejích přijíždějí jednotlivá dějiště, aby se na nich odehrály výjevy a zase zmizely v útrobách zámku. Na první pohled vizuálně zajímavé řešení, které však skrývá jeden zásadní problém. Orloj, to je mechanický stroj, jehož jednotlivé výjevy jsou alegorické, což znamená na jedné straně všeplatné, naproti tomu však též neživ(otn)é. A strašidelný zámek je atrakcí, kam se chodíme (rádi) bát, protože víme, že je vše "jen jako".

Jinak řečeno, v samotných obrazech už je zakódován odstup, symbolika, dohoda "tohle není něco o sobě, ale něco vypovídající o něčem jiném, k něčemu odkazující". Nezní vám tato charakteristika povědomě? Měla by, totéž se totiž dá říct o "divadle jako takovém", to je též "jen jako", pracuje s odstupem (estetickým), skrze příběhy postav se odkazuje (v těch lepších případech) k životním cestám publika.

Složením tak dostáváme dvojitý odstup, kdy vidíme "jako", jež představuje jiné "jako", symboly symbolů, neskutečno na druhou. Samo o sobě by to snad mohlo být zajímavé (aspoň pro mě ano), je tu ale ten drobný detail, že poté přijde "skutečně dějová část". V tu chvíli by divák měl alespoň jedno "jako" zapomenout a začít vnímat herce jako lidi, byť dosud ztvárňovali spíše charakterové typy.

A to je právě to, čemu Deáková aspoň u mě úspěšně zabránila. Totiž, vizuální složkou ovládaná první část vybízí k zapojení estetického cítění a rozumu, který se angažuje při abstrakci od konkrétních lidí k obecným typům. Proč ne, jistě je to jeden z možných přístupů. Jenže příběhová druhá polovina naopak vyžaduje zapojení emocí, lidské hemžení je totiž zajímavé jen tehdy, jsme-li se schopni na ně napojit na osobní úrovni.

A to je na mě prostě moc, neumím na požádání přepnout kontext, skokově změnit priority jednotlivých rovin, pokud pro mě byl Pepa hodinu racionálně zajímavým příkladem, zástupcem skupiny, nemůžu ho odteď další hodinu brát jako "právě tohoto Pepu". Možná je to má nedostatečnost, ale fakt, že to po mně jinde nechtějí, si vysvětluju tak, že tato kognitivní akrobacie nepatří do divácké povinné výbavy.

Sečteno a podtrženo, zajímalo by mě, kdo je podle Deákové ideálním divákem této inscenace. A kolik takových existuje. To jistě mohou být obecně vzato nepatřičné otázky, ovšem vztaženo k velké scéně Divadla na Vinohradech mi až tak mimo nepřijdou, vkrádá se mi tak pod prsty závěr, že tohle se zkrátka nepovedlo.