Včera se na pražské divadelní scéně (znovu)objevilo Divadlo La'My premiérou inscenace Svolení. Nezažil (a vlastně ani nezaznamenal) jsem jejich předchozí působení, přiznávám, že mi je i jedno, proč si dali pauzu, podstatné je, že nyní opět hrají a jejich novinka stojí za vidění, pro mě několikeré. Zhlédl jsem ji včera, uvidím ji znovu v pondělí a rád na ni zajdu třeba za půl roku, až se všichni herci pevně usadí ve svých rolích. Důvody? Text, jeho úprava, režie, scéna, herecké výkony, vezměme to postupně.

Askinsovo Svolení

Základem je hra dramatika Roberta Askinse. Stručně řečeno je fakt dobrá, rozebrat proč bude trochu delší. Vyjděme z postav, dvou manželských párů Cindy s Erikem a Shelly se Zachem. Budeme-li je brát izolovaně, dalo by se říci, že jde o duchampovsky ready-made figurky, Cindy je věčně začínající spisovatelka chystající se napsat román, Erik introvertní nesmělý informatik z akademické sféry, Shelly úspěšná právnička, Zach přízemní dravý obchodník.

Takovýto výběr má jednu nespornou výhodu - nechte postavy interagovat a čistě z jejich rozdílnosti vytřískáte hromadu úsměvných situací. Jednak v rámci jednotlivých párů - Cindy se zájmem o lidské hemžení versus Erik žijící ve vlastním abstraktním světě, vzdělaná Shelly versus přízemní Zach, jednak při srovnání přátelských dvojic - snící Cindy proti pragmatické Shelly, podceňující se Erik proti sebevědomému Zachovi.

A když k tomu přihodíte ještě Jeanie, nepříliš praktickou Erikovu asistentku, jež si na něj myslí, už by se mohla rýsovat i zápletka. Tedy pokud by šlo o komedii francouzského střihu, což (pro mě naštěstí) není tento případ, Askins není Francouz, nýbrž Texasan (byť žijící v New Yorku).

Co to znamená? Že v sobě nezapře své jižanské kořeny, posledním (a klíčovým) chybějícím prvkem textu je křesťanský konzervatismus (či konzervativní chápání křesťanství), konkrétně idea hierarchie bůh - muž - žena, kde nižší se má podřídit vyššímu. A teď už budu trochu mlžit, abych neprozradil více, než je nezbytné. Aplikace této myšlenky na postavy má jeden zásadní důsledek, totiž že byť jejich charakterové a poziční vymezení umožňuje načrtnout výchozí situaci, přestává tato vyhraněnost postupně hrát roli a do popředí se dostává právě otázka tradičního uspořádání manželského svazku či obecně možností vztahování se k druhému.

Jinak řečeno, ač je možné postavy chápat jako konkrétní jedince a celý text vnímat coby o nich pojednávající komedii, pod tímto povrchem se odehrává základní lidské drama, jednotlivosti jsou spíše ilustrací (či důsledkem) charakterových rysů - Erik není introvertní vědec, ale protože je introvert, stal se vědcem, Zach není dravý obchodník, ale dravec, jenž své nutkání prosadit se realizuje právě obchodem.

A celé je to ještě složitější, bez ohledu na charakter jde o lidské bytosti toužící vztahovat se k jiným, přičemž každý hraje s kartami, jež mu byly rozdány, a tak hledá vlastní cestu k v podstatě společným cílům. Navíc do hry vstupuje otázka vzájemnosti, kdo koho k čemu a jak využívá, neredukovatelná hranice mezi Já a Ty, rozdílnost i provázanost intimní a veřejné sféry, pozůstatky minulých vztahů (v širším smyslu) podstatných pro formování osobnosti, nepřehlédnutelná je i role sexuality coby prostoru, do nějž se projikují nejniternější potřeby a touhy (a tento ve hře všudypřítomný prvek je samozřejmě zárukou divácké atraktivity).

V protikladu k tomuto chaosu nahodilé vztahovosti zdánlivě stojí (konkrétní interpretace) křesťanství jako pevný bod, recept na život, skála, na níž je lepší život svůj mít (pamatuj), ona zdánlivost však spočívá v tom, že i tato jistota funguje opět jen při oboustranném přijetí.

Nebo jinak, Askinsův text je bytostně humanistický, vychází z pojetí svobody jako základního práva každého člověka (včetně možnosti s ní nakládat dle svého uvážení). A též je provokativní tím, že toto vskutku americké chápání svobody konfrontuje s jižanským přístupem ke křesťanství, dalšímu pilíři autorova kulturního okruhu.

Satoranského Svolení

Když Divadlo La'My oslovilo Martina Satoranského s tím, aby je režíroval, objevil Askinsův text, přeložil jej, upravil (což znamená vydatně proškrtal co do slov, leč ne myšlenek) a konečně se jej jal realizovat. Pravdou je, že u nás křesťanství nemá takovou pozici jako v Texasu či USA obecně, ale též to, že to není zásadní problém, zvlášť v dnešní době, kdy se pod vlivem aktuálních událostí i zde zhusta ozývají hlasy dovolávající se (židovsko-)křesťanské tradice a hodnot. Navíc, byť jsme většinově ateisté (či "něcisté", jak Tomáš Halík nazývá ty, kteří své spirituální potřeby uspokojují neurčitým pocitem, že "nad námi musí něco být"), zrovna myšlenka tradiční rodiny zahrnující podřízenost ženy muži je v nás hluboce zakořeněna (viz diskuse nad kauzou Žáčkových básniček v čítance).

Satoranský též správně přečetl podstatu Askinsova textu - univerzálnost hledání cesty člověka k člověku - a v jejím zájmu lehce upozadil drastickou komediálnost, humor vycházející z explicitního zobrazení "zakázaného ovoce", i tak toho zůstalo dost na to, aby si divák netoužící po ničem jiném inscenaci užil čistě jako pikantní vztahovou komedii.

Zůstaneme-li ve vážnější ideové rovině, přijde mi Svolení jako logické pokračování Dvojhlavého orla. V něm se rozpor mezi člověkem, jaký je, a člověkem, jak je zasazen do společnosti, tedy jak je vnímán, kryl s hranicí mezi soukromým a veřejným, ve Svolení se pak tento konflikt cele přesouvá do osobní sféry, aby se ale parciální řešení promítala ven. Tento posun pak odráží rozdíly mezi dobami a místy, do nichž je ten který příběh zasazen, toto srovnání je pak samo o sobě komentářem ke "stavu světa".

Inscenace

Je čas přestat rozumovat a přejít k tomu, co je v Divadle Troníček (kde se inscenace uvádí od včerejška do pondělí každý večer) k vidění. Začnu scénou Marie-Luisy Purkrábkové. Troníček není zrovna velký prostor, vlastně je jedním z těch nejmenších, kde se v Praze hraje divadlo. Přesto v něm Purkrábková vykouzlila dvouúrovňovou scénu, v popředí se odehrává děj a probíhají četné přestavby, za charakteristickými "saloonovými lítačkami" (prvek předepsaný autorem) se pak nachází stabilní posvátný prostor, jemuž dominuje naddimenzovaný krucifix a slouží téměř výhradně k rituálním úkonům.

Samotný kontrast mezi funkcí zadní části a vstupem do ní je výpovědí o vztahu moderního člověka ke křesťanství, tak jako je z westernů známý saloon místem k rychlému uspokojení potřeb (v přízemí uhašení žízně, v prvním patře pak žádostivosti těla - existuje western, v němž nad výčepem není nevěstinec?), slouží Bible jako rezervoár citátů dodávajících punc nejvyšší autority jakémukoliv názoru (zrovna teď se mi vybavuje měsíc stará slovní přestřelka mezi skupinkou křesťanů a předsedou KDU-ČSL Pavlem Bělobrádkem u příležitosti zákona o sociálním bydlení, v níž z ní citovaly obě strany).

A pak tu máme herce, tedy přesněji dva herce a tři herečky. Jak už jsem napsal, Divadlo La'My se vrací na scénu po delší odmlce. Asi není příliš překvapivé, že můj dojem z jednotlivých výkonů celkem koresponduje s tím, do jaké míry se kdo poslední dobou divadlu věnoval. To je podle mě vlastně dobrá zpráva, tím, jak se inscenace "ohraje", může být jen lepší.

Ale konkrétně, Jakubovi Kropáčkovi jsem uvěřil vývoj postavy Zacha a každou jeho polohu, totéž můžu s lehkými výhradami k začátku (a hlavně "pracovním" scénám) říct i o Erikovi Martina Čarného. Z dam mě pak už v první části přesvědčila Adéla Koutná jako Cindy a tento dojem přetrval až do konce, naopak jsem měl v první půli trochu problém přijmout Shelly Viktorie Háskové a Jeanie Márie Holbové, což se však po přestávce napravilo.

Závěr

Sečteno a podtrženo, po čtyřech uvedeních v Troníčku se Divadlo La'My chystá s inscenací vydat na cesty. Umělcům přeju, aby šlo o úspěšné turné, a sobě pak, aby se následně vrátili do Prahy. Svolení je pro mě malý skvost s potenciálem zaujmout široké publikum, snoubí se v něm až bulvární lascivnost, poctivá vztahová komika, v níž se může každý najít, a existenciální téma osamělosti člověka a potřeby vztáhnout se k druhému.