V Praze lze v současné době (ještě stále) viděl dvě inscenace zabývající se Karlem Krylem - Země Lhostejnost ve Švandově divadle a KRYL - Zmrdtvýchvstání zažít Divadla D21.

Země Lhostejnost

První inscenace vychází především právě z knihy Země Lhostejnost, sbírky Krylových posametových politických komentářů, a Půlkacíře, souboru jeho rozhovorů s Milošem Čermákem z téže doby. V jednom z nich se objevuje myšlenka, že před Krylem - občanem stojí úkol zbořit Kryla - pomník. To se mu - potažmo této inscenaci - nepodařilo, spíše došlo k upravení pomníku či jeho rozšíření.

Z Kryla - bojovníka proti komunismu se stal Kryl - bojovník proti útlaku a nespravedlnosti v různých převlecích. Jeho krátká životní dráha po návratu do vlasti, nepochopení ze strany "prostého lidu" a nepohodlnost jeho myšlenek pro nově se formující (nejen staro)nové mocensko-ekonomické elity jej odsunuly na okraj dění, do opozice proti všem, aby následný vývoj po jeho smrti dal jeho slovům za pravdu. Navíc s kritikou, kterou hlásal už v oněch dobách všeobecného optimismu, přišel dříve než jiní, a jeho předčasné úmrtí způsobilo, že s ní skončil dříve, než se doba posunula jinam.

Je ironií dějin, že pro Krylův přínos dnešku tak lze použít lehce rozšířený prolog jeho Marata ve vaně: Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat. Nebo se zkompromitovat pletkami s reálnou mocí. Nebo se prostě jen omrzet.

KRYL - Zmrdtvýchvstání zažít

To Jiří Ondra v Divadle D21 se na Kryla podíval z jiného úhlu, tedy z několika různých úhlů. Než se z něj stal "ten Kryl", byl to neznámý malý kluk s velkou kytarou. A byl to muž a měl rád ženy. A když emigroval a do našich krajů se vracel zejména jako hlas z rádia, zůstal mužem, po dvouletém manželství s Evou Sedlářovou z české emigrantské rodiny se jeho stálicí stala Němka Marlen Brousertová, k níž se patnáct let vracel a nakonec se s ní i oženil.

A je to právě postava Marlen (či její pohled na Kryla), jež tvoří hlavní pilíř inscenace stojící v ostrém kontrastu k ostatním postavám a výjevům lovícím v tom našem českém (tedy československém) bahnitém rybníčku, ať už jde o jeho setkání s dalšími významnými osobnostmi oněch časů či vzpomínajícími (a chlubícími se) obyčejnými lidmi, vše v básnické licenci (spolu)autora/režiséra, přičemž leitmotivem je zde Marlenin výrok, že každý má nárok na svého Kryla.

Toto je totiž přesně dělicí linie mezi pomníkem a člověkem, v myslích druzích je pomník kolektivně sdílený příběh, jedna oficiální pravda, zatímco člověk je neuchopitelný, seskládaný z útržků vzpomínek všech, kteří si myslí, že vzpomínají, nekonzistentní, celkový obraz obsahuje protikladné části, neboť mozek je velmi špatné záznamové zařízení.

Postava Marlen je pak pro mě důležitá i z jiného pohledu, ač uznávám přínos všech ostatních herců a inscenace jako taková je krásným kolektivním dílem (a obsahuje řadu dalších zajímavých nápadů a povedených scén), hostující Anita Krausová jako Marlen ve svatebních šatech zpívající "krylovky" opatřené německými texty (Kryl s překlady svých písní do němčiny nějaký čas opravdu koketoval) nad nimi přece jen vyniká, ať už svým hlasem či procítěným a prožitým projevem, tohle prostě chcete slyšet a vidět, tohle chcete zažít.

Sečteno a podtrženo, ač Země Lhostejnost vychází z reflexe Krylovy polistopadové situace (i) jako člověka a anotace ke KRYLovi začíná větou "Myslete si, že je Karel Kryl totem.", je to právě druhá inscenace, v níž se lze spíše dobrat Kryla - člověka. Doporučuju ke zhlédnutí obě, tu v Divadle D21 však přece jen o něco více.