Mezinárodní festival studentského divadla PidiFEST má za sebou šestý ročník, měl by si tedy hodit na záda aktovku a vyrazit do školy. Letošní ročník ukázal, že by mohl přeskočit základní i střední školu a zkusit rovnou maturitu. Zatímco přívlastek mezinárodní v uplynulých letech naplňovali studenti ze slovenské Nitry (takže pro nás Čechoslováky šlo o festival domácí, lokální), tentokrát přijeli účastníci též z Polska a Maďarska a dorazili dokonce i velmi speciální hosté z Arménie.

Toto rozšíření záběru s sebou přineslo změnu atmosféry a nové výzvy. Československý festival má jednu nespornou výhodu, všichni si navzájem bez problémů rozumějí, můžete kdykoliv kohokoliv oslovit, jdete-li kolem náhodné skupinky a zaslechnete pár slov, jež vás zaujmou, tak se prostě přidáte k hovoru. Když však míjíte hlouček bavící se arménsky, maďarsky ale i polsky, stává se z oslovení akt individuální odvahy a důvěry ve vlastní jazykové schopnosti, navíc takové zapojení bude obvykle pro všechny znamenat nutnost přejít na angličtinu, nemateřský jazyk. A dokonce ani ta angličtina nemusí být tak samozřejmá, ještě se k tomu vrátím.

Čím je takovéto roztříštění vyváženo? Má smysl snažit se o opravdu mezinárodní festival? Kdo zhlédl inscenace "exotických" hostů, nemůže odpovědět jinak než ano, rozhodně má. Do popředí se totiž dostává jiný prvek, PidiFEST je festivalem studentským, své umění prezentují letošní absolventi hereckých škol. Jenže přítomni jsou nejen oni, přijíždějí i studenti mladší. Zejména pro ně (ale jistě i pro ony absolventy, stejně jako pro pedagogy) má význam vidět, jak se divadlo dělá a učí jinde, jak a na čem lze se studenty pracovat.

Dost už ale obecných keců, přejděme ke kecům konkrétním, k tomu, co ony čtyři dny bylo k vidění a slyšení.

Čtvrtek

Jak už je mou divnou tradicí, vynechal jsem slavnostní zahájení festivalu a dorazil až večer na první soutěžní inscenaci, domácí Vyšší odborná škola herecká představila Jak důležité je mít Filipa.

Jak důležité je mít Filipa

PidiFESTu jsem se opět účastnil jako člen poroty (přičemž soutěžní prvek je v rámci tohoto festivalu takovým malým ozvláštněním podobně jako sobotní improliga, budu-li se dále tvářit, že jde o víc, berte to s rezervou) a tato inscenace hned na úvod otevřela každoroční téma, totiž z jakého úhlu pohledu soutěžní inscenace hodnotit, jak vyvážit to, že jako divák sleduji divadelní představení, s vědomím, že vzniklo primárně z pedagogických důvodů.

Na jedné straně přiznávám, že Wildův text je pro výuku dobrá volba, konverzační komedie umožňuje osahat si řemeslo, aby fungovala, vše musí být precizně načasované, herci se musejí kolektivně trefit do zvolené stylizace (v tomto případě přiznané nadsázky jako ironického pomrkávání do publika, avšak dostatečně decentní, aby se celek nerozpadl v sérii hereckých exhibicí). Též uznávám, že práce na inscenaci přinesla své výsledky, viděl jsem ji před čtyřmi měsíci a měl k ní herecky několik konkrétních připomínek, aniž bych se o ně s kýmkoliv podělil, tak při opětovném zhlédnutí už nebyly relevantní, očividně došlo k žádoucímu vývoji.

Jenže naproti tomu bráno divácky to i tak nakonec byl jen "obstojně udělaný Wilde", další z řady, nic, co by mě zvedlo ze židle, navíc inscenačně s několika divnými místy - předstírané přežvykování sendvičů či především mobil a notebook jako osamocené aktualizační prvky textu, který je ale silně ukotven v době svého vzniku, chtělo by to mnohem víc, aby se dalo byť jen uvažovat o jeho transpozici do současnosti.

Když tedy nyní jmenovitě z herců vyberu své favority Marii Kudrnovou jako Lady Bracknellovou a Štěpána Dostala coby Algernona, musím jedním dechem dodat nadávku z Handkeho Spílání publiku "vy dobře obsazení".

Hudební zakončení

Čtvrteční podivadelní program tvořilo vystoupení dvou hudebních skupin, podle programu byla první "Trees of Mind + Johnny Majestic", z čehož si pamatuju akorát genderově vyvážené složení (kromě zpěvačky měli i bubenici), následovali Jungmann in Blue, jež si naopak pamatuju dobře, Mirka Famfulíková má velice příjemný hlas, ovšem hvězdou večera byl Marek Kettner a jeho ďábelské piano (jo, vím, že tam měli i dva hosty, snad mi odpustí). Když mi však po půlnoci v Café Letka řekli, že už nenalévají, nastal čas vyrazit domů, důležité je nepřepálit začátek.

Pátek

Dorazit na desátou hodinu na filmový kabaret pro děti, o tom jsem ani neuvažoval, a tak jsem přišel až na čtvrtou odpolední na kabaret pro dospělé.

Ochutnej Zlín (kabaret o stycích)

Konkrétně na nesoutěžní inscenaci Ochutnej Zlín (Kabaret o stycích), s nímž se na festivalu uvedla Zlínská soukromá vyšší odborná škola umění. PidiFESTu jsem se zúčastnil potřetí a je smutnou tradicí, že už potřetí musím ve své reflexi napsat "Škoda, že tato inscenace nebyla soutěžní."

Je tomu přes sto let, co Arthur Schnitzler napsal Rej, deset jednoaktovek, v nichž skrze sex propojil všechny vrstvy společnosti, kterýžto počin vyvolal řadu skandálů a zákazů. Matěj Randár se tímto textem inspiroval a přenesl jej do současného Zlína, vytvořil milostný osmiúhelník masérka - trolejbusák - prodavačka - tělocvikář - studentka - režisér - ředitelka - politik (- masérka), v němž se potkávají "obyčejný život", šoubyznys a politika, dřina, sláva i moc.

Ústředním tématem nadále zůstalo pozorování, že sice řečeno slovy Jiřího Žáčka "páni kluci jsou tu k tomu, aby se svět točil vpřed", ten se tak ale točí kolem kundy (děkuji Miloši Zemanovi za rehabilitaci tohoto slova). Zároveň na tuto kostru navěsil rozličné odskoky a vtípky týkající se Zlína jako takového, Zlína jako zástupce regionálního města i obecnějších témat, výsledkem je text, který rozhodně má smysl inscenovat.

Režie se ujala zkušená režisérka Hana Mikolášková (opravdu oceňuji schopnost zlínské VOŠky navazovat spolupráci s ostřílenými profesionály) a textu dodala slušivý inscenační kabátek. Od rámce partičky přijíždějící do Zlína divící se, v jaké díře se to ocitla, pozorující následné dění a obstarávající hudební předěly mezi scénami (Nemáte záznam závěrečné folklórní verze Černých andělů? A můžete mi ho případně poslat?), přes zcizováky s osvětlovačkou, údernou pointu, díky níž nevyznělo vše do ztracena (tedy pokud toto též není Randárova zásluha, případně vklad šedé eminence - dramaturga zlínského divadla Vladimíra Fekara) až po vedení herecké dvojice Aneta Porubová - Pavel Procházka.

A u té se ještě zastavím. Za co bych jako porotce mohl rozdávat herecké ceny? Přiznávám, jsem jenom člověk, takže ocenit, že někdo "dobře naplnil jednorozměrnou koncepci", bych mohl leda tehdy, neobjevilo-li by se něco jiného, atraktivnějšího. A to se objevilo už v této (bohužel nesoutěžní) inscenaci. Porubová sehrála masérku i prodavačku obdobně jako Bohdanu v soutěžních Věcičkách, tedy "blbou, byť roztomilou bloncku", ale studentce dodala výrazné vědomí vlastní sexuality a její ředitelka nejdříve ve vztahu k režisérovi a pak politikovi předvedla celou škálu postojů a emocí odhalením osobní i profesionální roviny. Obdobně Procházka čerpal ze stejného základu trolejbusáka a tělocvikáře stejně jako Michala z Věciček, aby vybočil coby režisér a k tomu si střihl ostře kontrastující politika. Za takovéhle komplexní výkony se udílejí ceny (tedy udělovaly by se), za přehrání svého typu, za zdařilé vystoupení z (předpokládané) komfortní zóny.

Dámska šatňa

Pojďme ale dále, v pátek večer se představilo Súkromné konzervatórium Nitra se soutěžní Dámskou šatňou, inscenací textu Arnošta Goldflama. Jde o divácky vděčný pohled do zákulisí a životů hereček, avšak zároveň o velikou výzvu pro věkově blízké herečky, Goldflamovy postavy totiž pokrývají celé věkově zkušenostní spektrum. Co je však výzvou, je zároveň i příležitostí. Během pátečního představení inscenace jako celek fungovala, herečky svým rolím dávaly, co bylo potřeba, a vzájemně na sebe slyšely.

Jak tomu ale bylo, pokud jde o jednotlivé výkony? Zde se projevilo to, co jsem napsal u hodnocení zlínských herců. Jasně, Viki Klotonová si střihla roztomilou naivku Máriu, herečku na začátku kariéry, Kristína Paukejeová zase poněkud otravnou Kláru, jež hledá své jméno v recenzích, porovnává své ohlasy s tím, kam to dotáhly její spolužačky, a sní o tom, jak udělá díru do světa. Obě byly přesvědčivé, u obou se to ale dá aspoň do určité míry svést na "prolnutí postavy s hercem" (což tedy jednak zní nelichotivě, jednak to nemusí být pravda, těžko soudit, když jsem je neviděl v ničem jiném, nicméně ten pocit tam byl).

Za hvězdy tak nutně a logicky byly spíše Michaela Krajčová představující o generaci starší herečku Trúdu, šedou myš, dříčku, která divadlu dává více, než se jí vrací, a Nikol Kasalová ztělesňující Lízu, matadorku regionální scény, která už má vše na háku a jako archetypální Matka může mentorovat své kolegyně. Kasalová si odvezla cenu poroty za nejlepší ženský výkon, Krajčové by pak patřila cena za nejlepší pěvecký výkon, její sólová hudební vsuvka byla nejpůsobivější.

Hudební zakončení

Páteční večer patřil kapele Planetárium, velmi zvláštnímu uskupení tří mladíků brázdících vody mezi rapem a folkem, jejichž poznávacím znamením je, že skoro při žádné písni nebyli na jevišti všichni, opravdu originální prvek, jak dodat koncertu dynamiku. V předtuše náročné soboty jsem však Pidivadlo opustil už před půlnocí.

Sobota

Na PidiFESTu (aspoň pro mě) platí zákon časové nepřímé úměry, čím pozdější den festivalu, tím dříve přicházím, sobota tak pro mě začala už o druhé hodině odpolední, kdy odstartoval "mikrofestival Hanse Christiana Andersena" sestávající ze dvou inscenací.

O Malence

První byla O Malence v podání Státního loutkového divadla Jerevan. Netuším, jak se organizátorům podařilo dostat takového hosta na PidiFEST, ale velice jim za to děkuji. V přeplněném sále za účasti množství příslušníků arménské diaspory v Praze se odehrála špetka křehké magie, inscenace kombinovala stínové divadlo s projekcemi, trochou pantomimy i činohry vytvářejíc tak v Pidivadle na chvíli kouzelný pohádkový svět, v němž nevadilo, že nerozumíte slovům, obrazy promlouvaly univerzální řečí ke všem.

Úkrok stranou směrem k obecnosti, nevím, jaké máte povědomí o dětském divadle, ale co jsem tak osobně zhlédl, říkám si, že divadlo zaměřené na děti je mnohdy orientováno právě jen na děti a dospělý je brán jako doprovod, který představení holt nějak přetrpí (pokud tedy dění neocení jeho "vnitřní dítě"). Tato inscenace je však krásnou ukázkou, že je možný i jiný přístup, že lze tvořit inscenace, jež si může užít celé publikum bez ohledu na věk. Naštěstí pro tento přístup není vyloženě nutné jezdit do Arménie, i tuzemské divadlo tento koncept umí naplnit, když si dáte práci ho hledat.

Sněhová královna

Je ovšem otázkou, nakolik to platí pro Sněhovou královnu, jež následovala. O té jsem se rozepsal už jinde a mé dojmy přetrvávají, stále mi přijde, že v této inscenaci jsou přítomny dětská i dospělácká složka, přičemž opatrně krouží kolem sebe místo toho, aby se objaly a očarovaly publikum společnými silami. Nicméně vizuálně jde o vydařený kus, a tak domácí mohli stanout na témže jevišti jako před nimi hosté, aniž by se snad museli propadnout hanbou.

Věcičky

Divadelní program uzavřely soutěžní Věcičky ze Zlína. Pokud jsem se o Ochutnej Zlín vyjadřoval snad až podezřele lichotivě, pak tady nastane prudké ochlazení. Stručně řečeno jde pro mě o inscenaci, jejíž kostru tvoří několik dobrých nápadů, za nimiž se však někde v dálce belhá realizace.

Vskutku, východiska jsou sympatická, pomůžu si citacemi z programu. "Drama bylo inspirováno výpověďmi absolventů herectví ZSVOŠU a vzniklo na náměty dramaturga Vladimíra Fekara a režisérky Anny Petrželkové." Útržky vzpomínek v programu též naleznete a znovu se skláním před schopností vedení ZSVOŠU získat pro absolventskou inscenaci obecně oceňovanou režisérku tvořící po celé republice (byť přiznávám, že osobně mám s její prací občas problém, ale to už se tak stává, že má-li někdo silnou vizi, tak se s ní můžete zcela minout).

Text sepsala Vanda Zaplatílková Hutařová a jde o příběh setkání sourozenců Kristýny a Michala a kamarádky Bohdany v rodném domě prvně jmenovaných. Pokračujme v citaci: "Hra kombinuje civilní situace zaznamenávající střetnutí tří postav, bývalých dětských kamarádů, s groteskními loutkovými výstupy, které se vztahují k jejich vzpomínkám, představám a snům." To je princip sice ne zcela neotřelý, leč potenciálně funkční, propojení současné reality s návraty do dob formování jednotlivých osobností může být divácky atraktivní.

Jenže: "Právě skrze loutky může divák nahlédnout do nitra postav a třeba i pochopit zdroj jejich jednání v civilních pasážích." Ano z inscenace bylo výrazně cítit, že se právě o toto snaží, tedy ukázat, že to, kým dnes jsme a jak se vztahujeme k druhým, mívá často bezprostředně neviditelné příčiny v minulosti, že posuzovat někoho podle "tady a teď" bez znalosti jeho osobní historie je trapně krátkozraké. Zároveň tento vztah ale problematizuje, minulostí totiž můžeme omlouvat i tu složku přítomnosti, již bychom mohli ovlivnit, stejně tak je možné se v minulosti před přítomností schovávat, ať už byla minulost jakákoliv, je bezpečným přístavem, protože je nám důvěrně známá.

Minimálně pro mě však zůstalo právě jen u té snahy, přes všechny sympatie a snahu vidět to, co chtělo být viděno, jsem ve výsledku sledoval jen tři extrémně nesympatické postavy - Kristýnu, jež se potácí mezi depresí a zraňováním druhých, Michala, který rozvažuje, zda by se krámy v domě daly zajímavě střelit, což by mu vyřešilo jeho neradostné cashflow, a spíše z nudy přefikne Bohdanu, a samotnou Bohdanu, která otravně opakuje, že už jsou všichni dospělí, ale mentálně neopustila svůj růžový pokojíček, a přehrává své naučené vzorce chování.

Nebo jinak, až rozumově jsem ono propojení loutkových flashbacků s činoherní realitou viděl a chápal, pocitově se mi to nepropojilo a převládající emocí byl vztek či spíše nechuť, v dospělácké rovině ke všem postavám, v loutkových návratech do dětství pak nešlo ani tak o obsah jako formu, jednak způsob, jakým byly zpracovány, jednak jejich přílišná podobnost a mechanické opakování - první byl ještě zajímavý, u druhého mě přepadl strach, že přijde třetí ve stejném duchu... A ten opravdu přišel.

Přesto se v tom všem objevil jeden obraz, na který jsem se dokázal napojit, až jsem měl pocit, že zabloudil z jiné inscenace. Michal si po sexu s Bohdanou zapálí cigaretu, jí to vadí a on udělá "ústupek", že už si druhou nezapálí. Bohdana naštvaně odchází, Michal bere druhou cigaretu, zarazí se, podívá se na ni a rozhodne se si nezapálit. Tento moment v sobě měl skutečný dramatický náboj, objektivně nebyl důvod, proč by si Michal nemohl zapálit, to rozhodnutí vycházelo čistě z něj, odráželo změnu Michalova vnitřního postoje ať už k Bohdaně či možná i k sobě... Bohužel to však byl osamělý záblesk ve tmě, který odezněl stejně rychle, jako se objevil, velká škoda.

Improliga

Pojďme ale dále, po představení a občerstvovací pauze následovala tradiční sobotní improliga. Proběhla-li by obvyklým způsobem, nebylo by k ní mnoho co napsat - náhodné týmy odvážlivců, kteří se přihlásili, mají dvě minuty na přípravu scénky na vylosované téma a dvě minuty na její provedení, publikum hodnotí, zda se jim ta která scénka líbila či ne, kdo získá nejvíc hlasů, ten vyhrál, jak už to bývá, scénky mají rozličnou úroveň dle složení týmu i potenciálu samotného tématu, tečka.

Letošní improliga však byla trochu jiná a přinesla pro mě největší (příjemné)¨překvapení festivalu. K němu vedlo několik šťastných náhod, takže postupně. Předně během vysvětlování pravidel napadlo onen večer moderující Taťánu Havlovou, že aby se diváci během přípravy scénky nenudili, jeden člen týmu zůstane na jevišti a spatra si střihne stand-up comedy výstup. Obava, zda to už přece jen na improvizátory není příliš, byla přehlušena vidinou smažících se nešťastníků a pravidlo tak bylo přijato.

Druhou bylo, že když se začalo vysvětlovat, co se bude dít, seděl v první řadě člen arménské výpravy, který se jal zjišťovat smysl současného dění. Zde se ukázal nečekaný aspekt mezinárodnosti. Ačkoliv moderátorky (a moderátor) po celý festival vše překládali do angličtiny (a součástí každého výstupu bylo upozornění na možnost přihlášení se do improligy), pravdou je, že není samozřejmé, že pro každého je právě angličtina jeho světovým jazykem. Podle toho, kde žijete a působíte, to může být třeba ruština. A tak tomu bylo právě u arménských hostů. Naštěstí jednou z přítomných letošních absolventek a moderátorek je Yana Shevchenko, jež dotyčnému přeložila, o co jde, načež se do improligy přihlásil.

No a třetí ani ne tak náhodou bylo, že když došla řada na tým, jehož byl součástí, zbytek soutěžících na něj hodil stand-up výstup a zmizel za dveřmi. To byl a stále je pro mě velmi ambivalentní moment. Na jedné straně to chápu, představa dvouminutové přípravy scénky s někým, s kým se nemáte jak domluvit, není zrovna dvakrát lákavá, a využít možnosti si tuto komplikaci ušetřit byla přirozená instinktivní reakce. Ovšem nahlíženo z vyšší než pudové roviny to prostě nebylo pěkné, dokonce bych našel i velmi silné výrazy z opačného konce hodnoticího spektra.

Jsem rád, že se v tuto chvíli nemusím vyrovnávat s tím, že jsem viděl něco, co sice z pohodlné pozice diváka odsuzuji, avšak být aktivním účastníkem, zachoval bych se stejně. To, co následovalo, totiž přehlušilo cokoliv, co se do té doby odehrálo. Na jevišti tedy náhle osaměl týpek, který by měl dvě minuty něco povídat plnému sálu, v němž by se ale možná i na prstech jedné ruky dali spočítat ti, kteří by mu mohli rozumět.

Přejděme od obecného ke konkrétnímu, začněme tím, že dotyčný se jmenuje Hayk Israelyan, jméno, které už z hlavy nedostanu. Když pochopil, v jaké situace se ocitl, obrátil se k Shevchenko, skrze niž požádal o nějakou pomalou hudbu. Po chvíli zjišťování, zda by technici mohli zapojit reproduktory, a pár tipech na vhodnou píseň Shevchenko navrhla, že by mohla něco zahrát na na jevišti stojící pianino. Poté, co jí kdosi přinesl stoličku, usedla a spustila jakousi "generickou mollovou skladbu", jež udala tempo a náladu, aniž by k sobě poutala pozornost, pořád mám problém uvěřit, že to nebylo domluvené.

A Israelyan? Viděli jste první vystoupení maďarského uskupení Attraction v rámci Britain's Got Talent? Pokud ne, doporučuju si na YouTube vyhledat attraction shadow theatre 1st audition. Je to ale jen pro hrubou představu, to, co tam dokázalo osm lidí s podporou techniky, zvládl Israelyan sám vlastními silami, před zraky užaslého a následně dojatého sálu pantomimicky přehrál lidský život. Scénář byl plus minus tento: muži se narodil syn, chová jej v náruči, napjatě pozoruje jeho první krůčky, s hrdým a vědoucím výrazem pozoruje, jak odchází do školy, syn se ve školní lavici poprvé zakoukává, se svou láskou protančí maturitní ples a pak ji ztrácí, narukuje, jde do války, je zraněn, padá a druh ve zbrani jej drží, opuštěn vlastí končí veterán jako žebrák na ulici, následující obrazy už jsem úplně nerozklíčoval, byly tam drogy, prostituce či poslední záblesk štěstí? A pak už jen smrt.

Všichni, kdo jsme to viděli, jsme zcela zapomněli na okolí, v rámci improligy to trvalo déle než dvě minuty, nevešlo se to ani do zadání, ale kdo by v tu chvíli něco takového řešil? Následovaly bouřlivé ovace vestoje a děkování osudu, že jsme mohli být u toho. A zbývá dodat jen to, že v následující scénce Israelyanova týmu se tento do dění zapojil úspěšněji než někteří jeho kolegové, stihl si i střihnout gag, který byl sice jeho, ale zároveň zapadal do celku, bravo.

Chtěl jsem tento blog pojmout striktně chronologicky, ale nyní musím udělat výjimku. Jako porota jsme Israelyana požádali, zda by mohl svůj výstup zopakovat při slavnostním zakončení festivalu, a on naštěstí souhlasil. Když jsme se po tomto druhém předvedení v rámci poroty bavili, kolegyně Gabriela Dorantová nadnesla otázku, proč bylo tak působivé, proč jí vehnalo slzy do očí. Přítomní muži (včetně mě) přispěchali podle vzorce "vidím problém, musím ho hned vyřešit" s několika instantními odpověďmi, že jde o obecná zásadní témata, že si v tom každý může najít něco, k čemu se vztáhne. Ne že bych to chtěl zpochybnit, ale na to, jak zajímavá ta otázka pro mě je, bylo toto vysvětlení dost odbyté. Takže to zkusím za sebe znova a lépe, svou odpověď rozdělím do tří oblastí - obsah, forma a kontext (což, jak mě teď napadá, odpovídá třem základním lingvistickým rovinám - sémantické, syntaktické a pragmatické, ostatně byl to komunikační akt).

Po obsahové stránce jde skutečně o vypíchnutí zásadních univerzálně srozumitelných okamžiků. Můžeme si hrát na to, že naše životy jsou plné rozmanitých zážitků a zkušeností, ale kolik z toho je jen výplň ve srovnání s takovými tématy jako zrození a smrt, zachování sebe skrze potomky, potřeba vztahovat se k druhým, nasazování života ve jménu nějakého -ismu, hledání svého místa ve společnosti, naším pohledem na ni a jejím pohledem na nás? Kolik z toho je jen mlha zabraňující nahlédnout, že každý z nás je člověk, že máme v jádru společné potřeby i touhy, základní uspokojované stejně i vyšší různorodé co do projevů, přesto však totožné co do příčin?

Pokud jde o formu, je zde několik podstatných aspektů. Předně šlo o mistrnou ukázku výrazových možností. Pohled, mimika, gestika, vše podřízeno společnému cíli a přesně načasováno. Mezi jednotlivými obrazy a postavami se Israelyan přesouval otočkou, jež jednak divákovi usnadnila rozlišování, jednak se během ní stavěl do výchozí pozice následujícího obrazu, šlo o tanečně ladný a zároveň nesmírně efektivní prvek. Zároveň Israelyan pracoval s podobností a kontrasty, použil stejný postoj pro školáka běžícího s aktovkou vstříc poznávání světa a pro vojáka utíkajícího s puškou proti nepříteli, otec držel v náruči novorozeného syna, stejně jako ho držel o desítky let později zraněného jeho druh. A konečně hudba, bez ní by to podle mě bylo působivé pohybové cvičení, avšak bez onoho bez prostředního oslovení emocí (či by aspoň bylo výrazně oslabeno), je to klišé, ale hudba je opravdu klíčem k srdci a já mohu jen znovu vyzdvihnout, že Shevchenko zvolila právě takový podkres, jaký byl potřeba, kdyby došlo na zapojení techniky a puštění nějaké známé písně, hrozilo by, že by byl Israelyanův výstup zatížen nechtěnými konotacemi, takto to bylo čisté.

A konečně kontext, ten byl výraznější při sobotním uvedení, ale lze přenést i do neděle. Jaká byla sobotní situace těsně před začátkem vystoupení? Na jevišti stojí samotný Israelyan, jemuž jazyková bariéra nejprve skoro zabránila se zúčastnit, nyní publikum napjatě očekává, jak se s ní vyrovná. A ejhle, on začne komunikovat se všemi a každým zvlášť, obchází jazyk a nonverbálně toho sděluje během několika minut tolik, že snažit se to okecat by zabralo násobně déle, dosáhnout srovnatelného účinku pak správné naladění publika, jazyk je efektivní v předávání faktů, v emoční rovině však neohrabaný. A jak to aplikovat na neděli? Stačí širší pohled, po celý festival byl Israelyan "ten týpek, co postává stranou", někdo, s kým si zdánlivě nemáte co říct a i kdyby, nevíte jak, vnímáte ho jako "někoho z arménské výpravy". A pak přijde na jeviště a "povídá" si s vámi, náhle rozumíte, co vám chce sdělit, ač jste si na pohled vzdáleni, našel, co máte společné.

Uf, zbývá vyjasnit poslední záhadu, totiž kdo je Hayk Israelyan. Aspoň pro mě to byla otázka dost zásadní, pokud se u nás bavíme vtipy a historkami ze života, mají to snad v Arménii hozené tak, že si na večírcích přehrávají takovéto etudy? Chvála internetu a Facebooku zvlášť, nejprve jsem zjistil, že při představení O Malence byl technikem. Pokud jsem divadelní techniky kdysi nazval skrytými umělci, potom v případě stínového divadla kombinovaného s projekcemi to platí dvojnásob. To však stále nevysvětluje jeho výstup. Ovšem to, že je zároveň hercem v jerevanském Mim studiu už ano, Israelyan je prostě násobně nadaný člověk, univerzální umělec. A my měli to štěstí to zcela náhodou během PidiFESTu zjistit.

Nejen hudební zakončení

Zpět k něčemu přízemnějšímu, po improlize vystoupilo rapperské uskupení PZM, jehož členem je i AlekYn, autor letošní oficiální festivalové písně (https://www.youtube.com/watch?v=Q-O-S3daN1M). Než se co do začátku značně zpožděný koncert stačil pořádně rozjet, ukončila jej policie (přece jen už bylo po půlnoci a Pidivadlo není zrovna dvakrát odhlučněné), což si hudebníci mohou přidat do svého profesního životopisu. Nastalo dilema, zda vyrazit domů a zkusit se vrátit v deset dopoledne (pro mě spíše ráno) na maďarské hosty, či se přesunout do vedlejšího Club Clubu.

Vyhrála druhá možnost, k sobotní noci na PidiFESTu to prostě patří. Z následného dění jen pár náhodných osobních postřehů a vzkazů - pokec na baru lámající letité ledy (už se nezlob, že to trvalo tak dlouho, v mém vesmíru ses holt nacházela dvojnásob příliš vysoko na to, abych na Tebe bez ostychu dosáhl), zajímavý zákulisní pokec ve sklepě (věřím, že jsem vše udržel a pochopil, i tak ale přeju příští rok šťastnější výběr), několik potykání, jež jsem do rána zapomněl (omlouvám se, že vás příště nepoznám, dokonce mám pocit, že už se tak stalo) a zapletený rybí cop(án(eč)ek) (děkuji Lucii Raisové z Mia studio a vřele doporučuji, pokud zvládla vykouzlit tohle z chmýří, jež mi povlává kolem hlavy, co asi dokáže s někým, kdo má skutečně vlasy?). Sobota tak pro mě skončila (tuším) v půl čtvrté ráno, kdy jsem odcházel krokem nejistým, zato však s pevným rozhodnutím, že zkusím ráno přece jen dorazit.

Neděle

A povedlo se, po třech a půl hodinách spánku jsem za pět minut deset dorazil k Pidivadlu, kde se nacházel hlouček postav, na nichž bylo vidět, že si sobotu také užily. A též informace, že představení začne o půl hodiny později.

Hiding Men

A že se vyplatilo si počkat! Studenti z budapešťského Gymnázia Mihálye Vörösmartyho (hmmm, kdo mi opraví skloňování?) přivezli inscenaci Hiding Men. Opět si vypomůžu citací z materiálů, jež jsem dostal, je v tom obsaženo vlastně vše, co bych se jinak musel snažit nějak převyprávět: "Představení bylo inspirováno oblíbeným a známým dětským příběhem, který napsal maďarský spisovatel Ervin Lázár. Aby se zbavili problémů, uniká skupina teenagerů do světa fantazie, který si sami vytvoří. Tento svět má však zvláštní schopnost: vše, co si představují, se může stát skutečným, pokud budou pracovat s hudebními tóny. Jeden z nich však už tuto hru nezvládá a má vlastní vizi skupinové terapie: chce, aby jeho přátelé čelili realitě. Jeho diktátorský styl ho nicméně následně vyřadí ze hry. Hudební nástroje v inscenaci hrají důležitou roli. Na jedné straně vytváří na jevišti zvláštní atmosféru, na straně druhé dávají hercům individuální charakter a podílí se i na tom, jak nakonec inscenace vyústí."

S tím vším se dá souhlasit, co se ale do této anotace nevešlo? Tak předně je škoda, že šlo o nesoutěžní inscenaci, protože byla lepší než některé (ne-li většina) soutěžní. Obsahově se zabývala podstatnými tématy, s nimiž se mladí lidé potýkají (a nejen vzhledem k aktuálnímu kultu mládí i lidé mnohem starší, kteří by historicky vzato už měli mít jasno) - rozpor mezi vlastními přáními a tím, co umožňuje vnější svět, hledání místa v kolektivu i ve světě, soukromé obavy, hodnocení vlastních schopností a srovnávání s druhými, nedostatek sebevědomí, budování "vztahového prostoru" a hledání principů, jak funguje, volba mezi bojem s okolím a utíkáním se do sebe.

Co do provedení hrály hudební nástroje několikerou roli. Ano, navozovaly atmosféru a spoluvytvářely charaktery jednotlivých postav, jenže zároveň je herci používali jako rekvizity a někdy dokonce i jako loutky, čímž se stíraly rozdíly mezi hercem, postavou a nástrojem, šlo o atomické entity ve vesmíru inscenace. Významné bylo též to, o jaké nástroje jde, pro mě nejpůsobivějším momentem v tomto ohledu bylo, když jedna z hereček na akustickou kytaru zahrála úvodní riff z (tuším) Smoke On The Water a druhá následně totéž na kytaru elektrickou. Zcela reflexivně při druhém přehrání vystřelilo v publiku pár rukou vzhůru v rockerském gestu za rytmického pokyvování. Akustická kytara povadla, ale ostatní nástroje se ji jaly utěšovat a podporovat. Poučení? Vždycky bude někdo lepší/s vhodnějším nástrojem, to ale není důvod, abyste si nejeli to svoje, není nutné brát vždy život jako soutěž (i když se nás o tom snaží kdekdo přesvědčit, na této premise stojí třeba většina reklamního průmyslu i některé interpretace náboženství).

Dalším zajímavým prvkem bylo, že ač hudba byla důležitá, přece jen šlo o činohru. A zkuste rozumět maďarštině. Naštěstí podstatné části textu byly přehrány v angličtině. Na to mohu říct jen klobouk dolů, opravdu hluboce smekám. Nevím, jak jste na tom byli s angličtinou na střední škole vy, ale představa, že bych tenkrát (a vlastně i dnes, byť nyní si takovou možnost dovedu aspoň připustit) jel do cizí země hrát v angličtině... Zkuste mi něco vyprávět o úpadku vzdělání a jak je dnešní mládež líná. K tomu ještě dojemná momentka, deset minut před začátkem představení jsem postával poblíž maďarského hloučku a zaslechl, jak se jeden z herců ptá na přesné znění nějaké své repliky. Přiznávám, že jsem následně nerozpoznal, který to byl, všichni se s tímto úkolem popasovali znamenitě.

A zmínit musím ještě samotný závěr inscenace, po celou dobu jsou herci roztroušeni kolem hlediště, čímž toto vlastně zahrnují do onoho fantazijního světa. Na závěr pak jeden po druhém vycházeli okny Pidivadla na ulici, přičemž se každý z nich v jeho rámu zastavil a pronesl své přání, co hodlá v realitě uskutečnit, případně na čem musí zapracovat. A pak byli diváci vyzváni, aby učinili totéž, děkovačka se odehrála venku.

Kromě toho, že šlo o velmi efektní závěr krásně ladící s předchozím dějem, šlo pro mě osobně o velice konkrétní poselství. Přiznávám, že od té doby přemýšlím, nakolik je pro mě divadelní sál opravdu "hiding place", prostorem, v němž se schovávám před světem. Abych to nějak ukončil, zvláštní cena ředitelky Pidivadla Lucie Radimerské za výjimečný počin, jenž by se jinak ocenění nedočkal, odcestovala právě do Maďarska. A je to tak správně.

#VQRV

Od dvou hodin následovala poslední soutěžní inscenace, z Katovic dorazila Szkoła Aktorska Teatru Śląskiego s inscenací s tajemným názvem #VQRV. Ten se čte "hešteg vkurv" a souvisí se slovem wkurwiony, česky nasraný. Přiznám se, že doprovodný text evokující příběh sedmi lidí cestujících vlakem a nadávajících na všechno, co je vytáčí, mi nepřišel nijak zvlášť lákavý. Což je důkazem toho, že takovým textům nemůžete vždy věřit.

Ano, začalo to právě tak, na Nový rok skupina mladých lidí jede ze Silvestra domů, hektické nastupování do vlaku, nalezení volného kupé, snaha se do něj vměstnat, nadávání na polské dráhy, které vypravily jen tři vagóny v den, kdy se celé Polsko vrací z hor, pošťuchování se navzájem... Bylo to vtipné i povědomé, ale sledovat to další hodinu? Přišla však první scéna, jež vybočila z tohoto rámce, k němuž se dění vrátilo, vlak zastavil, dohadování, co se děje, opět odbočka... A pak se to celé rozlétlo různými směry, z předpokládaných "výjevů z kupé" se staly "scény z lidského života".

Velice rád bych popsal, co se v těch sedmdesáti minutách přede mnou a v důsledku toho i ve mně odehrálo, obávám se však, že takovou moc má slova nemají. Začnu proto od konce, který má aspoň osobní náboj. Jsem srab. Když vidím fakt dobré představení, velmi kalkuluju s tím, zda při závěrečném potlesku vstát, nechci vyčnívat z davu, rád si hovím v anonymní mase. Dojde-li na potlesk vestoje, většinou se přidám až ve druhé vlně (podotýkám, že jen tehdy, pokud si podle mě představení tento hold zaslouží, naopak nemám problém zůstat sedět jediný klidně uprostřed první řady, když to tak osobně prostě necítím), kdy je zřejmé, že už vstanou (skoro) všichni, výrazně méně často jdu už s prvními odvážlivci a abych začal, to už je jev prakticky nevídaný. Když se však po #VQRV herci seřadili k děkovačce, veškerá energie, jež ke mně předtím z jeviště proudila, explodovala v jediném gestu, mé tělo vystřelilo vzhůru jako náhle uvolněná pružina, zcela bez přemýšlení, byla to instinktivní reakce, jako by pode mnou vzplálo sedadlo, v tu chvíli jsem nemohl sedět, bylo by to špatné, nepravdivé.

Co bylo příčinou? V té inscenaci bylo všechno a všechno bylo správně. Jednotlivé scény obsáhly lidskou existenci v plném rozsahu, od radostí ke strastem, od soukromých úvah ke společenským komentářům, od individuální akce k masovosti, od boje člověka proti člověku ke spolupráci (dramaturgie Katarzyna Błaszczyńska). Všichni herci (tedy herečky a herec) byli na jevišti po celou dobu přítomni, ale každý měl vždy přesné místo v celku, skupinová dynamika se pohybovala mezi "jeden proti všem", "všichni spolu" a "každý sám za sebe (a přesto ne chaoticky)" (režie Gabriel Gietzky), vše pak bylo zarámováno vizuálně, kdy přehrabování se v aspektech bytí herci absolvovali v kostýmech tlumených barev, aby se z nich v závěru vysvlékli do pestrobarevných trikotů možné budoucnosti (výprava Maria Kanigowska). Herečky a herec (Emilia Adamus, Aleksandra Bernacka, Gabriela Kosowska, Justyna Pachla, Elżbieta Piekorz, Paulina Pietrek, Michał Woźniak) pak bez váhání dávali každému obrazu, co potřeboval (a režisér chtěl), ve vymezeném časoprostoru předvedli pozoruhodnou škálu hereckých dovedností.

Nyní bych rád popsal, co konkrétního bylo k vidění, leč narážím na jazykovou bariéru, toto představení bylo bez titulků a odehrané komplet v originále. Ač si troufám tvrdit, že jsem díky své letité zálibě v polském folku rozuměl lépe než většina sálu, přece jen jsem u jedné scény vůbec netušil, která bije, u dalších mi jistě mnohé uniklo. Navíc vzhledem ke komplexnosti inscenace by ani nemělo smysl se ji snažit vměstnat do lineárního proudu slov, přiznávám též, že už jsem jistě stihl i něco zapomenout. Takže následuje náhodný proud útržků a dojmů.

Scéna jedna proti všem, ona se vyznává, že nechce žít sama, oni se na ni snesou jako vosí roj vypočítávajíce výhody single života, protiargument "No jo, ale co když se vám něco stane, co když onemocníte?"... Finální smíření "Respektuji váš názor, máte na něj právo, na oplátku prosím respektujte ten můj."... Ironie osamocené ženy toužící po svazku v kontrastu k davu singles. Střih. Další scéna jedna proti všem, ona zenově klidná vyjmenovávající, co vše ji nevadí (či nesere? Buďme nyní slušní.) ve stylu "Nevadí mi fronty, vždyť mám na čekání celý život. Nevadí mi hloupost, ne každému bylo dáno být chytrý.", zpočátku´tón hlasu i význam ve shodě, postupně se ale do projevu dostává hněv, nejdříve potlačovaný, poté naplno vyjádřený, v závěru už vztekle řve na ostatní, že jí nevadí nic z toho, co jí navrhují, velmi zajímavá ukázka hraní si se vztahem obsahu k formě. Střih. Protestní pochod proti všem -ismům, herci v jednom šiku s bojovným gestem, děsivě působivé, jak snadno by taková scéna mohla sklouznout k trapnému patosu a falešnosti, nestalo se. Střih. Podobně masová scéna, nářek za mrtvě narozenou budoucnost, pláč za ztracené sny, iluze, naděje, lidskost, ani jsem se nesnažil zadržovat slzy snažící se vyplavit z těla silný pocit marnosti. Střih. Bolestná scéna připomínající slabost těla, můžeme být nasraní na vážné nemoci svých blízkých, ale to je tak vše, zklidněný obraz, velmi zpomalené fyzické divadlo, čas se zastavil, asociace ryb uvězněných v ropné skvrně či LDNky, tiché a deprimující. Střih. Výpadek dodávky pitné vody, přistavená cisterna, bereš nádobu a snažíš se k ní dostat, ale zrovna s tebou každý, koho míjíš, chce mluvit, vtipné samo o sobě, funkční jako metafora rozporu mezi jedincem a společností složenou též z jedinců, každý máme své cíle a snažíme se za nimi jít, jako společenská zvířata se rádi potkáváme, někdy to však nejde dohromady. Střih. Dialog kontrastu dvou monologů jogína a gastrosexuálky, nepřímý střet askeze a hédonismu, do toho stranou zpravodajsky/dokumentárně suchý hlas upomínající na Smolenskou katastrofu ("Nevím, co jsem dělala 10. dubna 2017, ale vím, co jsem dělala 10. dubna 2010." - jak blízké, též vím, co jsem dělal 31. srpna 1997 či 11. září 2001) a zbylé čtyři herečky vlastními těly tvořící rytmus udávající perkusní doprovod, skvostně bohatý obraz, divadlo jako symfonie. Střih. Smolenský motiv pokračující v další scéně, národní otřes, zaseknutí se v jednom bodě, neschopnost jej opustit a žít dál, kolik jen takových máme (ať už se k nim vracíme v dobré či ve zlém) - husitství, Bílá hora, První republika, Mnichov, srpen 1968, Sametová revoluce... Co z toho je ale opravdu relevantní pro dnešek? Střih. Závěr, postupná vysvlékání se z šedi všeho, co bylo, osvobozené mládí v zářivých barvách, mladí lidé, kterým bude patřit svět, nemusí to být nutně ten, který zdědili, je nejvyšší schopností člověka jej přetvářet.

Mám pocit, že jsem ještě na něco podstatného zapomněl, ale holt s tím budu muset žít, pojďme dál. Asi už jste pochopili, že jsem z této inscenace byl úplně paf. Sledoval jsem ji s vytřeštěnýma očima a má pozornost se roztřetila. Jednak jsem věnoval úsilí vnitřnímu simultánnímu překladu, jednak jsem si ji scénu za scénou maximálně užíval. No a pak se mi stále dokola vracela myšlenka "To snad není možné, že jsem na PidiFESTu, že se tohle přede mnou tady a teď odehrává." Skutečně, ve stejném termínu probíhaly i dva "dospělé festivaly" - Divadelní svět Brno a Divadelní Flora Olomouc. Kdyby se tento kus objevil na jednom z nich, velmi dobře by tam zapadl.

V následujících dnech jsem hledal, co je vlastně zač ta Szkoła Aktorska Teatru Śląskiego. Jak vyplývá z názvu, jde o školu při divadle, na jejích stránkách je k nalezení, že její letošní absolventi jsou starší než jejich českoslovenští kolegové. To mě přivedlo na myšlenku, že snad jde spíše o obdobu DAMU než VOŠH a spol. Jenže tomu tak není, opravdu jde o placené tříleté pomaturitní studium, tedy formálně zapadají do rámci PidiFESTu.

Otázka, jak je možné, že přivezli takovéhle divadlo, tak zůstává nezodpovězena. Nejde jen o to, že Poláci o několik řádů přehráli své československé soupeře. Když si vybavím inscenace snažící se o generační výpověď, jež vznikly v posledních letech na DAMU, žádná by se nemohla s #VQRV měřit. I taková Regulace intimity, jež se stala kultem s tisíci nadšených diváků, by snad obstála na úrovni emočního rozsahu, ale základní princip (který však trio Havelka - Měcháček - Legierski všelijak rozpohybovávalo) je zoufale statický v porovnání s Gietzkého scénickým čarováním. My Funny Games zase byly dynamické a upřímné, předaly, co předat chtěly, ale jejich záběr nebyl tak široký a choreografie se opakovala.

A abych to zakončil opravdu pateticky, vytáhnu klišoidní trumf, Jerzyho Grotowského. Nemůžu si pomoci, ale při přemýšlení o této inscenaci se mi stále vybavuje. Jeho teze o hereckém

gestu začínajícím uvnitř těla. Že vše, v čem jste příliš dobří, musíte opustit a hledat něco nového, protože v určitém momentu se z posunu vpřed stane fixování, stereotyp. Jeho uzda formy, lehkost skrze tvrdou dřinu. Potřeba neustálého balancování mezi spontánností a disciplínou, přeženete-li první, výsledkem je chaos, přeženete-li druhé, mrtvé dění, výkon cirkusového artisty.

To, co je na #VQRV tak cenné, je právě onen neustálý vývoj, Gietzky sype z rukávu jeden režijní nápad za druhým, aniž by to budilo dojem, že se chce chlubit, co všechno si dokázal navymýšlet, každá scéna je vystavěna samostatně tak, aby v danou chvíli fungovala, aniž by se ale celek rozpadl, je v tom vnitřní poctivost, hravost i řád.

A přece jen ještě jedna poznámka, polskou výpravu nebylo lze během předchozích dnů festivalu vidět, čím to? Vysvětlení je prosté a pro mě dechberoucí. Když jsme ve čtvrtek zjišťovali, Jak důležité je mít Filipa, v Katovicích právě probíhala premiéra #VQRV. Když nám v pátek odhalovala svá tajemství Dámska šatňa, v Katovicích se odehrávala první repríza #VQRV. Když jsme v sobotu sledovali Věcičky, v Katovicích si dávali #VQRV do třetice. Když jsme se festivalově družili v Club Clubu, polští herci nejspíše spali, protože aby mohli být v neděli od dvou v Pidivadle (a měli aspoň nějakou rezervu), museli vyrazit na cestu v době, kdy jsem teprve vstával, abych stihl od deseti Maďary. Na jedné straně to pro ně mohla být výhoda, inscenaci měli vyhranou a v plné formě, ovšem takové čtyřdenní nasazení... U sebe si ho nedovedu představit, smekám.

Zpět k neděli, když představení skončilo, porota se odebrala rokovat o vítězích v jednotlivých kategoriích. Jsem rád, že kolegové souhlasili s udělením nejlepší inscenace právě #VQRV, stejně jako s oceněním Michała Woźniaka coby nejlepšího herce. Cena pro nejlepší herečku do Polska neodjela, za mě hlavně proto, že zvolit jednu z těch šesti by bylo pětinásobně nefér. Děkuju vám, že jste přijeli, děkuju, že jsem měl tu výsadu vás vidět.

Slavnostní zakončení

A následovalo zakončení festivalu, taneční vložka (v podání uskupení, jehož název ani styl jsem neudržel, omlouvám se, zajímavé to bylo), zopakování sobotního Israelyanova vystoupení (opět uslzený sál a potlesk vestoje), festivalový song s AlekYnem naživo, vyhlášení vítězů... Už jen dva dovětky, jednak děkuji spoluporotcům (Gabriela Dorantová, Barbora Jelínková, Matěj Pichler a předseda Alexandr Guha), po třech letech konečně na vyhlášení stála na jevišti porota v plném počtu, tak by to mělo být, díky vám.

A pak se ještě jednou vrátím k polské výpravě. Když byla #VQRV vyhlášena jako nejlepší inscenace, herečky vyběhly na jeviště (Woźniak už tam byl z předešlého vyhlášení nejlepšího herce) a všechny (či asi všichni) se radovaly (radovali) jásotem party dětí, jež se dozvěděly, že místo k zubaři jdou do cukrárny. Tohle že byl ten soubor, který mě před pár hodinami uhranul svými výkony? Kdyby si cenu převzali s lehce znuděnými výrazy ve stylu "Tak jasně že nám patří, proč nás tu zdržujete nějakým ceremoniálem?", snad by mi to i přišlo uvěřitelnější. Naproti tomu takhle to bylo dojemnější.

Závěr

Uf, posledních pár slov a máme to za sebou. Asi bych měl poděkovat všem, díky nimž se PidiFEST uskutečnil a byl takový, jaký byl. Ředitelce VOŠH Lucii Kuželové, ředitelce Pidivadla Lucii Radimerské, jejímu zástupci Jakubovi Beranovi, organizujícím studentům v čele s Taťánou Havlovou, místním technikům, všem, kteří přijeli, tomu, kdo vymyslel oficiální festivalový drink, všem, na něž jsem zapomněl... Děkuju.

Ale tečka bude přece jen v jiném duchu, přihodím jeden silně subjektivní apel. Pokud jste poctivě dočetli až sem, snad máte pocit, který jsem se snažil předat. Totiž že letos to Moraváci nandali Čechům (byť tradičně škoda výběru soutěžní inscenace), Slováci oběma, mladší a nesoutěžní Maďaři všem třem, Poláci pak byli zcela někde jinde (nestudentské Armény nechme stranou).

Čím to je? Kvalitou herců? Jistě, nějaké rozdíly tu budou, ale nemyslím si, že jde o rozhodující faktor. Klíčová je podle mě zejména odvaha režisérů a dramaturgů, tedy jednak pedagogů, jednak profesionálů zvnějšku, podaří-li se s nimi navázat spolupráci. Budete-li tlačit mladé herce, jejichž realitou je dvacáté první století, do konzervativní činohry dvacátého století interpretující texty staletí předešlých, vychováte akorát opičky na provázcích schopné udržovat zdejší status quo, zatímco svět se valí kupředu. Sice částečně chápu argument, že jde o kánon, na němž se piluje technika, jenže i tak jde o techniku mrtvého divadla, nedají se najít vhodnější cvičení?

Když si ze všech inscenací vyberu přístupy, které se mi líbily: najít silný příběh, který herci budou chtít interpretovat, protože budou mít pocit, že za to prostě stojí; přijít s náročnou koncepcí, jíž se budou muset držet, ale zároveň jim nechat prostor pro vlastní výraz; využít jejich schopnosti - hudební a pohybové nadání vedle "klasického herectví"; nehrát si na škatulky ("konverzační komedie", "činohra", "fyzické divadlo"), ale kombinovat; vytvořit kolektivní autorskou inscenaci, s níž se herci budou moci ztotožnit; když už sáhnout po starším textu, tak jej výrazně aktualizovat (ne, smartphone a notebook to samy neutáhnou), případně zachovat myšlenku a od základu jej přepsat. Jistě, nemusí to vždy vyjít, ale pořád mi je řádově sympatičtější nedotažený pokus o něco nového/autentického/vlastního/originálního než nepovedená (či i průměrná) klasika.

A to by stačilo, chtělo by to něco úderného na závěr... Tak třeba: Jsem fakt zvědavý, čím se dá letošní PidiFEST příští rok trumfnout. ;)