Viktor Kožený je jistě výraznou osobností novodobých dějin a svoji hru si zaslouží. Na tom, co se mu povedlo, je dobře ilustrován stav společnosti začátku devadesátých let a jistě též naše mentalita. Slibný námět proto svádí k domněnce, že by hra Viktor K. aneb Český národ neskoná mohla být zajímavou sondou právě do mysli českého národa.

Nutno říci, že tento záměr měli zřejmě i samotní autoři a z inscenace nezřídka vykukuje. Tím mi však slova chvály pomalu ale jistě docházejí. K dobru jim připočtu ještě netradiční uchopení titulní postavy, jež je zcela v souladu s jednou z výrazných stránek češství - když se nám něco nelíbí a nemůžeme to změnit, alespoň se tomu smějeme. Ostatně je to to jediné, co malému národu sevřenému ze všech stran mocnostmi zbývá, aby se se svojí situací vyrovnal - navenek "držet hubu a krok", ve skrytu se smát.

Problém mám ale se zvolenou formou výpovědi, totiž nepokrytým vykrádáním všeho českého i nečeského a realizací jakéhokoliv nápadu, který se Petrovi Svojtkovi či Jiřímu Janků mihl hlavou. V oněch necelých třech hodinách je tak divák svědkem kopírování dvou her Járy Cimrmana (budiž, ten je na to zvyklý, viz opereta Proso), Harryho Pottera, Star Wars, muzikálu Jesus Christ Superstar a z něho těžícího Života Briana od Monty Pythonů, vtipů, jež si pamatuji ze svého raného mládí, bezzubého a samoúčelného parodování aktuálního dění doma i ve světě... A abych byl spravedlivý, tak i pár trefných a originálních vtípků.

Tento upocený slepenec je pak korunován nešvarem vyskytujícím se na prknech divadla častěji, než by mi bylo milé, totiž myšlenkou, že pokud nějaký vtip obohatí představení, pak jeho trojité uvedení je obohatí třikrát více. V některých případech byla číslovka tři násobně překonána a šlo spíše o Viktorovu jistotu desetinásobku.

Stejně jako jiní mám problém i s identifikací, co se autoři vlastně snažili vyjádřit. Vzdávám ale snahu se o takovou analýzu pokoušet, nehodlám tipovat, spokojím se s tvrzením, že primárním smyslem inscenace je pravděpodobně pobavit doslova za každou cenu, možné nastavení zrcadla divákovu nitru či reflexi dvacet let starých událostí lze sice v náznacích vysledovat, ale přičetl bych to spíše na vrub úsloví "přání je otcem myšlenky".

Sečteno a podtrženo, hra se ani vzdáleně nepřiblížila využití potenciálu skrývajícího se v námětu, jde o další z řady komedií pro nenáročného diváka, který slůvko "proč" považuje za sprosté slovo.