Ač za to budu zbytkem své divadelní skupinky pranýřován, musím hned na úvod napsat, že hra Ubu se baví je dobrá a nechybí mnoho, abych ji označil za výbornou. Jde o syntézu dvou prvků, jejichž spojení je vlastně přirozené.

Prvním je odkaz Jarryho předlohy, otec Ubu je přítomen jednak v prostotě i sprostotě jednotlivých postav a v jejich nízkostech, jež během hry z hlubin nevyřčeného vyplouvají na povrch divákova uvědomění, jednak v celkové absurditě hry. Bohužel musím přiznat, že tato stránka je tím jediným, čím jsem byl bezprostředně po skončení představení ovládán.

Hra ovšem není absurdní črtou bez výpovědi, je totiž především studií moci a manipulace. Na nevelkém prostoru je v plné síle vykreslena dynamika mocenských struktur, v nichž je jedinec podřízen davu a ten zase Autoritám. Od úvodní scény s mobily až po závěrečnou nahotu je stupňována nesmyslnost požadavků personálu letadla, kterým se pasažéři bez větších problémů podřizují, o případné potížisty se ráda postará "chápající masa", má tak aspoň pocit užitečnosti a převahy, pozdější rozmary mocných už jsou dokonce vnímány jako projev konsenzu cestujících, správně usměrněný lid má schopnost rozvinout jakýkoliv záměr.

Pravidla, ať už sama o sobě jakkoliv nesmyslná, jsou vynucována a přijímána za pomoci metod známých všem zručným manipulátorům - buzení dojmu vyššího smyslu, odkaz na obecnou zkušenost, bagatelizace a zesměšňování nehodících se myšlenek, útoky ad hominem při pokusu o racionální diskusi, vvvedení z rovnováhy nesouvisejícím činem či myšlenkou, omezování prostoru oponentů, zastrašování bez ohledu na relevantnost hrozby.

Nyní už se dostávám k tomu, v čem spočívá přirozenost oné syntézy - ač se divák může ptát, o čem tedy vlastně celá hra je, jaké jsou motivace pasažérů a hlavně posádky letadla, pravdou je, že nedůležitost odpovědí pro hru samou je klíčová, vypovídá o tom, že skupinu lidí je možno přesvědčit o čemkoliv a k čemukoliv, bez ohledu na vztah požadovaného k realitě jednotlivých aktérů.

A proč hru považuji za dobrou, ale ne za výbornou? Jak už jsem napsal, při odchodu z divadla jsem byl čistě v zajetí absurdity viděného. Přestože jsem onen vlastně všudypřítomný prvek manipulace během představení nejednou reflektoval a vnitřně oceňoval strukturu vývoje, na cestě domů jsem ho zcela vypustil z hlavy. A děkuji tímto Pavlu Širmerovi za jeho připomenutí, nejsem si totiž vůbec jist, zda bych se na něj sám rozpomněl.

Jde-li o další aspekty viděného, zajímavým a rozhodně netradičním prvkem je scéna. Ta je omezena na úzkou uličku letadla, přičemž směr letu je "do zákulisí", divákovi se tak nabízí pohled na zadní stranu sedadel a herce nevidí, pokud oni sami nechtějí. Při prvním pohledu jsem se trochu obával, zda nebudu ochuzen o podstatnou část prezentovaného celku, to však bylo zcela zbytečné, naopak toto uspořádání nabízí možnosti při jiné scéně nemyslitelné.

Sečteno a podtrženo, hra Ubu se baví má rozhodně co nabídnout, přidávám se ale k nejistotě Pavla Širmera ohledně čitelnosti jejího sdělení.