Blog redakce i-divadla

Skutečný Den opričníka
vydáno: 30.12.2016, Jiří Koula

Minulost

Přiznávám, na Den opričníka od Tygra v tísni jsem se přes půl roku bál vyrazit, protože inscenace Studia Hrdinů. Nebo přesněji protože Karel Dobrý. Sice přinesu pár sov do Atén, ale musím zmínit, že Dobrý je prostě démon. Je démon na jevišti i mimo ně, kdo jiný by mohl ztvárnit ústřední postavu Sorokinova románu? A učinil-li tak on, má vůbec smysl, aby to zkoušel ještě někdo jiný? Za svůj výkon před třemi lety posbíral všechny (pro mě) zajímavé ceny, dostal Radoka, Cenu Divadelních novin, zvítězil i v naší výroční anketě, utekla mu jen Thálie, což ale považuju spíše za potvrzení ostatního.

Jak už jsem naznačil (a teď tedy explicitně napíšu) ve svém komentáři k inscenaci Studia Hrdinů, stála tato právě na Dobrém, diváci nechodili na Sorokina či Polívkovou, ale na Dobrého, inscenace se nedoporučovala stylem "Chceš zažít atmosféru carského Ruska v dnešní době? Tak si zajdi do Studia Hrdinů." Ne, šeptanda fungovala stylem "Už jsi viděl(a) Dobrého v Opričníkovi? Ne? Tak to musíš!"

Přítomnost

Tuto inscenaci však odvál čas, zato ta od Tygra v tísni je tu nyní. A na základě jejího zhlédnutí jsem nucen přehodnotit svou otázku. Jednak odpověď na ni, tedy zda má smysl, aby se někdo pokoušel znova ztvárnit opričníka Pařeza, zní jednoznačně ano, jednak ale musím připustit, že je nesmyslná. Nebo lépe řečeno silně ovlivněna právě inscenací Studia Hrdinů. Den opričníka totiž není jen Pařez, nejde o studii izolovaného jedince, nýbrž o náhled do života člověka v určitých podmínkách.

Přesto ale začnu právě od Pařeza, či lépe jeho představitele Vladimira Benderského. Je-li Dobrý mimo jeviště démon, pak to o Benderském tak docela říct nelze. Z jeho civilního vystupování, zvláště nasadí-li si brýle, bych jej tipoval spíše na účetního, někoho, od koho bych si nechal spíše zpracovat daňové přiznání, než abych ho poslal vymáhat dluhy od problémového neplatiče. Jenže jakmile se v sále setmí a vejde na scénu, během chvíle je jasné, že před sebou máte opričníka Pařeza, drsného chlápka, kterého nejen že byste nechtěli potkat v noci sami v tmavé uličce, ale o takové setkání byste nestáli ani v poledne během vánočních trhů na Václavském náměstí obklopeni davy turistů. Zároveň jde ale o člověka, zatímco Dobrého Pařez působil dojmem, že se na vás zle podívá a upadne vám hlava, Benderskému Pařezovi spíše věříte, že by vám ji mohl utrhnout. K tomuto pocitu světskosti pak přispívá též to, že během večera Pařez sice rány rozdává, ale taky sem tam nějakou schytá.

A tím se dostávám k inscenaci jako celku. Ve Studiu Hrdinů jste nahlíželi do jiného světa obývaného Pařezem a kdokoliv se do něj dostal, se zlou se potázal. To má své opodstatnění, zaplést se s opričninou je něco, co prostě nechcete, nejlepší je zůstat zcela mimo její záběr, mimo jí kontrolovaný svět. Problematická však byla hranice mezi jevištěm a hledištěm, opričnina vládla jevišti, divákům bylo vyhrazeno hlediště a tyto dva prostory byly (a obecně v klasickém divadle jsou) zásadně odlišné. Jistě, Polívková se o propojení snažila tím, že si Pařez bral oběti z publika, avšak už po první bylo (vzhledem k následnému dění) zřejmé, že jde o herce, tudíž zde zůstal v zásadě zachován princip "Já jsem divák, já se jen dívám, mě se to (v tomto případě sféra vlivu opričniny) netýká."

Ve VILE Štvanice se však toto bezpečné zázemí ruší, scénu tvoří stůl tvaru U, kolem nějž jsou diváci usazeni, představují tak tu další opričníky, tu prostý lid, dochází k interakci (ale nebojte, nebudete topeni či vláčeni po zemi), hraje se v prostoru vymezeném stolem, na stole, pod stolem... Důsledkem je intenzivní pocit, že jste v prostoru ovládaném opričninou a hraje se jen o to, zda si vás všimne. Ono "být mimo svět opričniny" totiž neznamená fyzickou separaci, opričnina je potenciálně všudypřítomná, onen "jiný svět" se prolíná s tím "naším", hranici tvoří právě pozornost opričniny (či spíše její fyzická manifestace).

Ale tím má chvála nekončí. Sorokin svůj román zasadil do obnoveného carského Ruska ve z našeho pohledu blízké budoucnosti (rok 2027), tedy prakticky do současnosti. A právě místo i doba jsou v inscenaci jasně vyjádřeny čistě divadelními prostředky, Rusko je připomínáno (pomineme-li Benderského přízvuk) některými typickými rekvizitami, jež si s touto zemí spojujeme, současnost pak třeba ztvárněním přesunů automobilem, zásluhy na tomto zřetelném zasazení přičtěme kromě Benderského též dramaturgyni a spoluautorce Marii Novákové a režiséru Ivovi Kristiánovi Kubákovi.

A konečně zapojení Adama Langera v závěru inscenace (po několika pro mě slabších scénách, jež sice mají dotvořit prostředí předlohy, ale neřekl bych, že je to bez její znalosti zrovna snadno dešifrovatelné) jako Pařezova šéfa zprostředkovává pohled do nitra opričniny, tomuto spolku vévodí sex, drogy a... odhodlání. Je logické, že musí vnitřně fungovat značně pokřiveně, aby mohl deformovat vnější realitu.

Sečteno a podtrženo, Tygr v tísni vytvořil inscenaci, která jako celek tu ze Studia Hrdinů strčí hravě do kapsy. Už jste ji viděli? Ne? Tak to musíte!


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.