Na samý závěr "letní divadelní sezóny" si Divadlo Puls přichystalo Hotel (Z)matek. Ač anotace hovoří o "lehoučké site-specific", je na úvod nutno podotknout, že provázání inscenace s atriem CEVRO Institutu je natolik silné, že si neumím představit její přenesení jinam (leda snad do jiného podobného polovenkovního prostředí). To je zřejmě též důvod, proč po premiéře byly odehrány čtyři reprízy a pak... zazvonil zvonec a kdeže ty loňské sněhy jsou.

A hned vzápětí musím dodat, že je to škoda, dle mého jde totiž o dosud nejlepší kousek tohoto souboru. Aby snad nedošlo k omylu, netvrdím, že jde o "velké umění", sotva budu jednou vnoučatům vyprávět, že jsem byl při tom... Nicméně to je jen jeden z možných pohledů na divadlo a co si budeme povídat, zároveň jde o metu, o niž se mnozí snaží (či si to aspoň myslí), ale těch, kteří se cíli přiblíží aspoň na dohled, zase tolik není.

Ne, Hotel (Z)matek je komedie, jejímž primárním cílem je pobavit diváka. A smích je zde rozdáván rukou vskutku štědrou, přitom ale nejde o humor, za nějž by se "mé intelektuální já" muselo stydět, což je vlastně malý zázrak vzhledem k tomu, o jakou "ptákovinu" jde. Jak toho tedy Jana Fléglová a Matouš Danzer docílili?

Když chcete napsat situační komedii, stačí v zásadě vyřešit dva problémy - jednak vytvořit dostatečně rozmanité charaktery, jednak najít důvod, proč by se měly po dostatečně dlouhou dobu vyskytovat na jednom místě a komunikovat spolu. Tyto úkoly stojí vůči sobě do jisté míry v opozici, neboť platí, že "vrána k vráně sedá", takže ve fyzické blízkosti máme obvykle ty, kteří jsou nám aspoň něčím podobní, ale když už je oba vyřešíte, máte vlastně vyhráno, samotná interakce rozdílných povah je prakticky nevyčerpatelnou studnicí situačního humoru.

Autoři měli šťastný nápad, obecenstvu představili zájezd Klubu emancipovaných matek. To je vskutku mocná idea, představuje totiž pouto (samostatnost), jímž lze svázat rozličné charaktery, neboť touha po nezávislosti může mít motivaci čerpající z různorodých zdrojů - přirozeně tak svedete dohromady třeba matku samoživitelku (jež nemá jinou možnost a navíc ji muži jako celek zklamali), manažerku řídící svůj život podle hodinek (jež má nutkavou potřebu mít pod kontrolou každý aspekt svého světa) či alternativní éterickou bytost (pro niž je nejvyšším rádcem její "vnitřní bohyně").

Celkově těch členek klubu najdete ve hře osm, a tak je o zábavu postaráno. Ještě je ale třeba zdůraznit, že by bylo nerozumné (a dost možná i nemožné) v takovém počtu postavit "každou proti všem", a tak v rámci této skupiny najdete dvojice tvořící "aliance", ať už na základě příbuznosti (matka s dcerou, sestry) či světonázoru (alternativní matka a BIO matkou). To umožnilo děj strukturovat, vedle "velkých střetů" předvést i "soukromá dramata". Přidejte ještě pohledného recepčního a fakt, že ne všechny matky jsou zadané, a lepší výchozí podmínky si snad už ani nemůžete přát.

Doteď jsem autory chválil a ještě chvíli při tom zůstanu, byli si totiž dobře vědomi, že píšou divadelní hru. To se projevilo jednak tím, že cokoliv chtěli sdělit, vyjádřili akcí (což nebylo vzhledem k výše uvedenému obtížné), jednak tím, že do hry zakomponovali i diváky. Ti totiž tvoří zájezd, který se chce ubytovat právě v tom hotelu, který vzhledem k chybě recepčního v téže době okupují matky, nezbývá jim tedy než se do vyřešení této situace usadit před hotelem a čekat.

Toto východisko pak do děje vtáhlo jak delegátku "diváckého zájezdu", tak částečně i recepčního (skrze její postoj k němu) a autorům vlastně stačilo úvodní situaci přirozeně rozvíjet, přičemž měli oporu i v tom, že každý zájezd musí jednou skončit, odpadla tedy obava z toho, že by hra prostě vyzněla do ztracena.

A zde přichází bod, v němž můj chvalozpěv nabude falešnějších či temnějších tónů. Když shrnu předchozí, autoři si pro hru pečlivě připravili prostor, čas i postavy a za to jim lze jedině tleskat, protože to je něco, co se zdaleka nezdařilo mnohem slavnějším kolegům. Přijde mi ale, že je tento úspěch poněkud ukolébal a výrazně menší pozornost věnovali další fázi, totiž vývoji děje a jemnější charakterizaci.

To druhé bych snad ještě mohl považovat za záměr, ostatně na otázku, zda je dramatická osoba "typem" či "reálným člověkem" není jednoduché odpovědět (nebo jinak, neexistuje "správná odpověď" a různé divadelní epochy jsou mimo jiné charakterizovány tím, jakou odpověď si zvolily), navíc v dnešní době "vlády značek" je třeba do této diskuse vnést i přidruženou otázku, zda vůbec jako "reální lidé" existujeme (a zda divadlo, jež odráží realitu, může nabídnout něco jiného než "typy"), v tomto kontextu bych snad byl i ochoten přiznat autorům další plus.

Ovšem "odfláknutí" některých dějových linií už se "okecat" prostě nedá. Nemusíte inscenaci ani vidět, aby vás zarazilo, že z možností, jež nabízí deset dosti rozrůzněných postav nacházejících se na velmi omezeném prostoru (a tedy se nutně neustále střetávajících), tvůrci nakonec vykřesali pouhých sedmdesát pět minut hrací doby, to samo o sobě evokuje hromadu nevyužitých příležitostí.

Uznávám, že by to ještě nemuselo nutně vadit, vlastně by bylo více než potěšující zjištění, že se v dnešní době, kdy "příručky pro dramatiky" obsahují teze typu "Vaše hra musí obsahovat nejvýše pět postav, protože bude-li jich mít více, nikdo to z finančních důvodů nebude inscenovat, nejste-li zrovna Shakespeare.", najde soubor ochotný sehnat deset herců (přesněji devět hereček a jednoho herce) věnujících své úsilí tak krátké hře.

Tak by tomu ale bylo v případě, že by si autoři vybrali jen ty linie, které by zvládli důsledně rozpracovat, a ostatní (potenciálně přítomné) by prostě nechali ležet ladem, přičemž tento výběr by sám o sobě byl jakýmsi "konzistentním reprezentativním vzorkem". Hotel (Z)matek však tento případ tak docela není, přišlo mi, že některé linie byly nadnesené a pak se "tak nějak ztratily ve všeobecném zmatku", přičemž měly navíc tendenci se soustředit kolem postavy recepčního, čímž tento nedostatek nešťastně vynikl.

Jistě, tato postava celou dobu "jede po vlastní koleji", což se vyjeví až v závěru, ani při zpětném pohledu však nemám pocit, že by veškeré interakce byly adekvátní a plně pochopitelné vzhledem k celku, neumím to přesně definovat, ale cítím, že zde prostě chyběl autorský "drobnopis", delikátnější práce.

Musím ale uznat, že viděno opět z nadhledu kratší stopáž výsledku prospěla v tom smyslu, že nebyl čas pro prostoje, inscenace se "valila kupředu" a drobné nedostatky neměl divák prakticky šanci v průběhu zaregistrovat (já tento blog začal psát v nadšeneckém opojení ihned po představení a až po pár odstavcích jsem si začal uvědomovat, že skutečně není všechno zlato, co se třpytí, tedy až ve chvíli, kdy opadl bezprostřední dojem a ke slovu se dostalo mé analytické já).

Přejděme ale od hry k inscenaci. Jejím kladem je, že si všichni zúčastnění přípravu zjevně užili a že se Divadlu Puls podařilo dát dohromady pestrou směsici hereček vlastních i hostujících, jež se od pohledu se svými postavami skutečně sžily.

Pokud bych měl být konkrétní, mám jednu pochvalu a dvě pokárání. Hvězdou večera byla bezesporu Gabriela Dorantová coby delegátka. Svůj výrazný komediální talent už předvedla v Letu č. 321 a jsem rád, že zde dostala více prostoru. Ač její postava nepatří mezi hlavní (neboť není členkou klubu matek), dokázala i tak ovládnout jeviště a vysloužit si zasloužený potlesk na otevřené scéně, její elán je skutečně nakažlivý (ano, je to klišé, což ovšem neznamená, že to není pravda).

První výtka pak směřuje k Josefu Horákovi, i když si vlastně nejsem jistý, zda je to jeho chyba. Nečitelnost jeho postavy po většinu doby je částečně záměrná, takže je možná nefér mu ji vyčítat, podivnost jeho reakcí (vnášejících do hry prvky absurdního dramatu jinde se nevyskytující) pak můžou jít na vrub jemu stejně jako autorům či režisérovi, tak snad si to mezi sebou vyříkají.

I druhá výtka má nejasného adresáta. Lenka Vahalová svou "blbou blondýnu" hraje "po částech výborně" - v každé jednotlivé scéně je výstižná. Jenže když dám tyto scény dohromady, nevychází mi z toho "jednota", to, co vidím v jedné scéně, se mi "tluče" s viděným ve scéně jiné, postrádám konzistenci společnou "typu" i "reálnému člověku", místo toho mi vychází podivný slepenec, jako by práce na postavě probíhala způsobem "Je třeba zahrát tuto scénu, jak by se v ní chovala blbá blondýna?", přičemž zde ale režisér ani herečka neměli na mysli "konkrétní blbou blondýnu", ale "celou třídu blbých blondýn". Vzhledem k povaze oněch nesrovnalostí nekladu vinu autorům, ale někam mezi Jiřího Hajdylu a Lenku Vahalovou.

Sečteno a podtrženo, i přesto, že tento blog není striktně pochvalný (a bylo by podezřelé, kdyby takový byl) považuju Hotel (Z)matek za neobyčejně zdařilé dílo, za mě jde o jasný vrchol letošní letní sezóny. Děkuji všem tvůrcům, že jsem mohl být při tom a doufám, že čtvrtá repríza nebyla derniérou, tato inscenace by si zasloužila další uvedení.