Pokus režisérky K. Schmitt, která je i autorkou adaptace Mannovy novely, propojit literární dílo a operu R. Wagnera Valkýra, byť je tento opus s tématem incestního vztahu dvojčat Siegmunda a Sieglindy hlavním východiskem románu německého autora, nevyšel. Obě díla tak na jevišti stojí samy za sebe, k jejich vzájemnému protnutí totiž nakonec nedojde. Na inscenaci je nejzajímavější scéna (dlouhý stůl potažený kožešinou, kde se celý příběh z různých úhlů pohledu odehrává, na jehož konci je zrcadlo, ze kterého vystupují operní alterega Siegmunda a Sieglindy). Místo tématu incestu se hraje spíš o narcismu, což by nevadilo v případě, pokud by se posléze nějak více rozvinulo. Závěrečná árie z Valkýry pak diváka doslova nudí (i přestože jsem tuto operu viděl na světových jevištích již několikrát), jedná se vlastně o zbytečnou scénu, která navíc závěrečné „šokující“ vyvrcholení (k incestním dvojčatům se do „trojky“ přidá i Sieglindin snoubenec) značně devalvuje. Bohužel i herecky zůstává inscenace ve stínu jiných tamních projektů. Po zhlédnutí představení se mi v mysli nabízela jediná glosa hovořící cosi o promarněné šanci.