Dva provázané monology dvou zralých žen - matky a dcery, jež se v dospělosti nikdy nemohly setkat (Milena zemřela v koncentračním táboře, když dceři Honze bylo jedenáct let). Autorky jejich fiktivní dialog umístily do kuchyně, která je snad v každé domácnosti styčným bodem setkávání všech rodinných příslušníků a kde se probírají problémy všeho druhu. Režie navíc tímto scénickým postupem a celkovou koncepcí vychází z Mileniny úspěšné knihy Mileniny recepty, jedná se o sbírku jejích kuchařských receptů z roku 1925. Dialog, zabývající se spoustou všemožných témat, se skládá z různých citací z děl obou umělkyň, výroků, ale i korespondence, na základě čehož by si divák měl učinit jistou představu o tom, jakými osobnostmi obě ženy byly. A právě v tom spatřuji hlavní kámen úrazu. Přestože se nejedná o dokumentární inscenaci, svým způsobem koncepce divákovi podsouvá vlastní a zcela subjektivní názor. Naštěstí se aspoň vyvaruje bulvárnějších témat jako jsou jejich vztahy se známými spisovateli (vlastně se těchto milostných románků inscenace dotýká jen velmi zlehka), ani nevyváženost mezi vážným a schválně ironizujícím též nepřispěla k úplné věrohodnosti viděného. Přes uvedená fakta mě zaujaly obě herečky, jež ztvárňovaly dvě složité osobnosti, v nichž se mísilo intelektuálno s živočišností (nevybíravý slovník), lesk a bída a mnohé další protiklady. Je s podivem, že obě ženy mohly vůbec nějak společensky fungovat, život s nimi rozhodně asi nepatřil mezi nejsnazší. Inscenaci považuji za přínosnou především vzhledem k tématu samému a možnému následnému dostudování si materiálů o obou ženách. V tom má zhlédnutí této látky svůj podstatný smysl.