Strhující podívaná. Jedna z nejzásadnějších režií M. Františáka, která se spolehla na nejjistější základní stavební kámen v podobě nadstandardního herectví souboru, jemuž v tomto případě vévodila dvojice L. Melník (jeho postupná přeměna osobnosti byla ztvárněna nadmíru sugestivně) a S. Krupanská coby Stěpka mísící v sobě dvě polohy – romantickou dívku toužící po pevném a láskyplném partnerském vztahu a silné osobnosti odhodlané dostát všem svým závazkům a povinnostem. Velkou postavu vytvořil za pomoci minima prostředků i N. Lichý – jeho otec nemusel používat ani slov, aby přesně vyjádřil spektrum pocitů, které se ho zmocňují při pohledu na svízelnou situaci, do níž se jeho dcera dostala. Podobně až intimně zpracovanou figurou je i Pavlův bratr Jan v podání D. Urbana. V Divadle P. Bezruče vznikla prvotřídní inscenace nabitá emocemi a výbornými hereckými výkony. Bylo by proto nespravedlivé se ještě nezmínit například o K. Čepkovi v roli starého Maliny neustále empaticky pozorujícího své dva syny, nebo o M. Harokové v roli služky. Herečka vytvořila překvapivě jednu z nejzapamatovatelnějších a nejtragičtějších postav příběhu. Františákovy Petrolejové lampy ovšem zároveň posloužily jako exemplární případ k utvrzení si staré dávné pravdy, jak je ošidné inscenaci v rámci hostování přenášet do zcela jiného prostoru. V Divadle v Dlouhé se totiž pár týdnů před tím stala pouhou průměrnou podívanou vhodnou zejména k oživení učební látky středoškoláků.