Hra vybízející k mnohavrstevnatému čtení zůstala v Zetelově inscenaci především realistickým příběhem o muži, který za pomoci „Boha“ přežije teroristický útok. Je určitě možné hru uchopit i takto obligátně (nemyšleno pejorativně), skýtá totiž velkou příležitost pro herce v hlavní roli, nicméně škoda absence nadstavby, jež by z klasického příběhu učinila podívanou s jistým přesahem. Před časem se to podařilo M. Glaserovi v budějovické verzi, v níž se hrálo o mnoha tématech, jež z jeviště k divákovi jakýmsi samospádem zřetelně doputovala – ať se již jednalo o problematiku víry jako takové, fanatismu, manipulace, etiky či lidského slabošství. Třebaže se P. Hromádka v ústřední roli se svou úlohou v rámci zamýšlené režijní vize potkal a ztvárnil Johna jako hajzlíka, s nímž moc nepohne ani zážitek jako je vyvraždění všech svých kolegů, při srovnání s již zmíněnou verzí Jihočeského divadla zůstal za O. Veselým na pomysleném „druhém místě“. Jen stěží lze totiž uvěřit, že by ani s největším cynikem taková zásadní událost neotřásla. Úvodní monolog, v němž John hovoří a naprosto realisticky s klidem popisuje události, jichž byl přímým účastníkem, tak působí dost nevěrohodně. Glaserovo uchopení této postavy, jež v sobě mísila slabošství, nevyrovnanost, zmatenost a zároveň v ní zůstávala i velká část původního Johnova „nehezkého“ já, vykazovala naprostou věrohodnost a zároveň logicky vyústila v závěrečný monolog, který se ve verzi Buranů tvářil velmi „hollywoodsky“. Z ostatních účinkujících je třeba vyzdvihnout zejména I. Krmíčkovou, která ve dvou typově odlišných rolích moderátorky a prostitutky přesně vystihla typologii postav a jejich poselství v příběhu. Skoro se až nedá věřit, že se jednalo o pouhý záskok. Velmi solidní výkony všech představitelů patří spolu se zajímavě řešenou scénou skládající se z mnoha žárovek (při každé scéně tvořily jiné obrazy) a s propracovaným zvukovým designem k velkým kladům inscenace, jež však coby celek mohla nabídnout mnohem více.