Hra naprosto přesně vystihující stav současné děsivé situace na trhu práce často nutící lidi rezignovat na svoji hrdost a vzít za vděk i velmi podprůměrnými projekty. A nemusí se zrovna jednat jen o herectví, podobné situace, do nichž se dostávají hrdinové Říše zvířat, se totiž dotýkají víceméně všech profesí. Finanční situace a nedostatek příležitostí totiž také v mnoha případech nutí zaměstnance ohnout hřbet i před člověkem, který dotyčnému vzděláním či dovednostmi nesahá ani po kotníky. Jak smutná zkušenost, s níž se v jistém smyslu setkal asi každý...  Děj hry se rozjíždí v momentu, kdy několik let reprízovaná inscenace Říše zvířat zvolna spěje ke své derniéře, čímž se mnoho herců, jimž už dávno není cizí slovo rutina, ocitá v nejistotě, zda budou obsazeni i do další produkce Zahrada věcí, o jejíž úrovni si myslí své, přesto by ovšem dali snad cokoli, aby si v ní mohli zahrát třeba jen kečup nebo volské oko. Pod nánosem let a deziluze se už ani moc nezabývají tím, že za nejrůznějšími maskami zvířat (v krásném origami provedení O. Cibulky) nejsou vůbec k poznání - dokonce je nepoznává ani samotné vedení divadla, jež je kdysi angažovalo. Herecky inscenaci vévodí P. Vaněk v roli Franty, jenž zaujme zejména v duelu s J. Černým coby režisérem zmiňované divadelní novinky. Škoda, že právě postava režiséra nenašla zajímavější herecko-režijní ztvárnění, navíc ani nebylo z příběhu zcela jasné, zda to byl právě tento muž, který Frantovi dopomohl k reklamní zakázce, jež ho posléze etablovala mezi hereckou špičku. Ano, i to je současný trend, kdy se herec proslaví právě třeba „přiblblou“ reklamou na prací prášek či banku, a až poté začne být in a získávat zajímavé role... K. Polívková dokázala autorovy myšlenky zdárně akcentovat, jen se mohla spolu s dramaturgem ještě trochu více zaměřit na eliminaci některých obehraných klišé.