Inscenaci vnímám ve dvou základních liniích. První vypráví o lidech, pro něž je adrenalinová zábava smyslem života, nebezpečí vyhledávají – i proto se sdružují v terapeutické skupině, která by jim s jejich „problémem“ měla poradit (dění je protkáno akrobatickými výkony z jejich umění, z nichž nejvíce zaujmou skoky na trampolínách, házení šipek na živý terč či točení se v kruzích). Druhou linii spatřuji v angažování vozíčkáře P. Valcháře, jenž právě při hazardu prohrál zdraví (krátkým dokumentem o jeho životě končí první část představení) a zůstal upoután na vozík. Zpočátku je skupinou zdravých coby nevítaný element ukazující, co by se jim mohlo při nebezpečných hrátkách stát, z tamní společnosti neustále vylučován, až v části druhé ostatní přece jen přesvědčí, že i on má nadále své kvality a že může ještě leccos dokázat. Souhra všech účinkujících, kteří jsou odkázání jeden na druhého, a postupná zajímavá krystalizace hlavního tématu z představení učinila skutečný divadelní zážitek.