Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Když se manželství začíná měnit v past, z níž není úniku...
JirkaS, 9.4.2017

Manželské sváry obklopují nejen prostor divadla Rokoko, ale i divákovu mysl tak tíživě, že by nejraději odešel a nechal ústřední manželské duo, aby si své konflikty vyřešili sami. A přesně v tom je krása nejen celého textu, ale i inscenace samotné, která nedovolí hercům ani divákům vydechnout a najde-li se zde přece jen nějaká humornější odbočka, je posléze velmi rychle nahrazena další konfrontací. Už od prvních okamžiků, kdy Aleš Procházka s Veronikou Gajerovou vstoupí na jeviště, musí být divákovi jasné, že tenhle manželský pár není ideální. Když pak vstupuje na scénu mladý manželský pár v podání Viktora Dvořáka a Veroniky Kubařové, představení začíná postupovat kupředu zběsilým tempem, tísnivá atmosféra se stupňuje, a než se divák stačí vzpamatovat, jeviště je plné urážek, řevu, pohrdání a něčeho tušeného, leč téměř až do posledních minut inscenace nevysloveného.

Ne vždy se poštěstí, že všichni herci hrají stejně kvalitně. Tato inscenace je zářným důkazem toho, že všichni herci na pódiu si vzájemně mohou být rovni a předvádět strhující výkony. Nejtěžší pozici má v tomto případě Veronika Kubařová, která se na jevišti vyskytuje méně často než její herečtí kolegové, ale i přesto pokaždé, když se na jevišti objeví, dokáže udržet vysoký herecký standard. Velmi uvěřitelná je též její proměna z nevinného diblíka v odvázanou mladou ženu, která se za pomoci alkoholu doslova mění před očima. Nicméně ačkoliv inscenace nabízí vyrovnané a nadstandardní herecké výkony, je nutné vyzdvihnout především Veroniku Gajerovou, která svou roli hraje tak uvěřitelně, že jí divák musí nenávidět minimálně stejně jako její manžel, aby jí vlastně s blížícím se koncem začal litovat. Zatímco většinu času bych nejraději podal Aleši Procházkovi nějakou zbraň, aby měl od této fúrie pokoj, v závěru inscenace jsem s ní naopak soucítil a neměl jsem daleko k slzám. A to je ta nejlepší známka kvalitního herectví, které zde Veronika Gajerová servíruje měrou přímo vrchovatou. A neméně kvalitně jí sekunduje Aleš Procházka, jehož zoufalost z evidentně dysfunkčního manželství směrem do hlediště přímo prýští a divák jí vstřebává se stejnou intenzitou, jako kdyby byla jeho vlastní.

Celá inscenace nabízí divákovi nevšední zážitek, který ho bude zřejmě v mysli pronásledovat ještě velmi dlouho poté, co opustí divadelní sál. K výslednému dojmu samozřejmě přispívá i velmi dobře řešená scéna a kvalitní režie, která herce správně navedla k tomu, jak se s tímto textem poprat, a divákovi nabízí ve stravitelné a snadno pochopitelné formě všechny absurdity jedné sobotní pokročilé noci v jednom domě, které se zde odehrávají. Je-li tedy divák příznivcem vážnějších textů a nevadí-li mu řev, psychický nátlak, tísnivá atmosféra a sprostá slova, a vyhledává-li kvalitní herecké výkony a představení, které ho dokážou vtáhnout do děje a nepustit, je toto ta správná volba. Vlastně ať se zamýšlím sebevíce, nenacházím směrem k inscenaci jedinou výtku. Snad jen bych pro větší plynulost hry zrušil přestávku, která gradující atmosféře a samotnému tempu a dojmu z představení přece jen trochu škodí. Ale to je jen drobná kaňka na jinak vynikajícím zážitku, který mi tato inscenace poskytla.

/Hodnoceno dle reprízy v sobotu 25. března 2017 v 17 hodin v divadle Rokoko/


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.