Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Žítkovské bohyně v Brně jdou až na krev

Žítkovské bohyně v Brně jdou až na krev

Podle románu Kateřiny Tučkové

Žánr: Činohra

Režie: Dodo Gombár

Scéna a kostýmy: Eva Jiřikovská

Hudba: David Rotter

Hrají: Svetlana Janotová, Nikol Wetterová, Ivana Vaňková, Vojtěch Blahuta, Radka Coufalová, Erika Kubálková, Zdena Herfortová, Eva Jelínková, Katarína Ptáčková, Alena Antalová a další...

Když před třemi lety režisér Dodo Gombár oživil na prknech Městského divadla Zlín bestseller Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, byl to trhák, který se na tamní scéně hraje doposud. Slavný kus se Dodo Gombár rozhodl uvést i v Brně, ale ve zcela jiném kabátě. S podtitulem Krev je krev byly Žítkovské bohyně uvedeny na Činoherní scéně Městského divadla Brno v premiéře 20. května 2017.

Pradávná tradice, která táhne jako magnet

Kdo viděl první Gombárovu verzi Žítkovských bohyní ve Zlíně a brněnskou dramatizaci, může snadno porovnávat. Zlínská podoba Žítkovských bohyní se od té brněnské značně liší, a to jak v délce inscenace, obsazení, tak i v obsahu a formě zpracování. Obě inscenace se drží knižní předlohy, kde hlavní hrdinkou zůstává Dora Idesová, která je poslední žijící ženou v linii žítkovských bohyní, která se však jejich umění nenaučila.

Pradávná tradice žítkovských bohyní tzv. bohování spočívala v magických rituálech, které měly schopnost léčit tělo i duši, chránit před nepřízní počasí nebo pomáhaly proti uřknutí a při nešťastné lásce. Tato tradice měla hluboké kořeny v historii a byla provázána s místní krajinou a mentalitou lidí. Ne vždy se však bohyně setkávaly s pochopením a uznáním. Po staletí byly terčem obdivu, závisti, ale i pronásledování církví nebo totalitními ideologiemi. Osud bohyní, jak je zde prezentován, byl často provázen tragickými událostmi a těžkým životem.

Tajemný příběh spjatý s tradicí

A to je i případ Dory, která měla od útlého dětství těžký život. Po tragické smrti matky, kterou zabil její vlastní otec, Doru a jejího postiženého bratra Jakoubka vychovává teta a bohyně v jednom - Surmena na žítkovských kopanicích v Bílých Karpatech. Ale nepřízeň osudu stíhá Dořinu rodinu stále. Teta Surmena za nejasných okolností končí ve vězení a posléze i na psychiatrické klinice, kde záhy umírá. Dora je umístěna v internátě, kde ji pronásleduje nepochopení a odcizení okolí. A i když tradici bohyňování odmítla, stále ji pronásledují děsivé sny a minulost. Když Dora dospěje, stará se o svého bratra a dojíždí na Žítkovou. Aby pochopila souvislosti mezi minulostí a současností, vystuduje folkloristiku a ve vědecké práci se snaží představit veřejnosti tradici žítkovských bohyní. Před minulostí ani před tragickými událostmi však Dora nemůže utéct. Postupně při své práci v archívech odhaluje tajuplný a tragický příběh bohyní vystavovaných útlaku a pronásledování církví, totalitními režimy i skryté souvislosti její vlastní rodiny a kořenů.

Přírodní scéna, dobové kostýmy v podmanivé hudbě

Výroby scény i kostýmů se stejně jako ve zlínské interpretaci zhostila Eva Jiřikovská. Scénu zde tvoří vysoká zeď složená z dřevěných fošen, na které je umístěna přírodní „křížová cesta" ze samorostů. A zvláště v první půli hry scéně dominuje obrovská průchozí klec, která stísněnost příběhu ještě umocňuje. Zde se odehrávají všechny noční můry, zážitky z léčebny i internátu, které dějovou linku zahušťují. Kostýmy nás zavedou do kraje kopanic v podobě lidových krojů nebo oblečení z období totality, eventuálně i současnosti. Dobově přesné a atmosféricky situované kostýmy do dřevěné scény i kontextu příběhu vhodně zapadají. Děj prokresluje vnímavá hudba Davida Rottera od lidových prvků, tónů didgeridoo po nespoutané varhany nebo něžnou houslovou skladbu, která po drsné scéně doslova pohladí po duši. Celá dramatičnost děje tak získává ještě syrovější podobu, ať již v připomínce čarodějných procesů, historické linii žítkovských bohyň či dramatických osobních příbězích.


Slušné herecké výkony

V titulní roli (dospělé) Dory Idesové se představila Svetlana Janotová, která svoji rozervanou postavu Dory ztvárňuje se skromností, plným nasazením i energií pocházející ze silné emoční struny rodové linie ženských hrdinek v příběhu. Dora Idesová v jejím podání servíruje strhující, uvěřitelný výkon, který se rozhodně zapíše do diváckých srdcí. Dora Idesová je ve zdejším pojetí příběhu ztvárněná hned dvakrát – v roli dospělé Dory a mladé Dory, které se na jevišti souběžně potkávají. Mladou Doru v příběhu představila Nikol Wetterová, která rozhodně za svou starší kolegyní nepokulhává – je více živočišná a rozevlátá než její starší podobenka. Výborně se se svou rolí popasovala Radka Coufalová ztvárňující Janigenu – tajemnou, drsnou a svým způsobem nenápadnou kopaničářku, kterou pojí s Dorou osudový vztah. Její minimálně mluvící rozháraná postava s kloboukem a houslemi, kterými doprovází všechny dramatické momenty hry i Dořina života, však do děje zasáhne více, než se na první pohled zdá. Ano, Janigena v podání Coufalové je přesně ten nenápadný, tichý a přesto silně vybočující element, který hře vnukává potřebnou šťávu.

Jediný muž v inscenaci – Vojtěch Blahuta – dokonale ztvárňuje postiženého Jakoubka s naléhavostí mu vlastní. Jeho prezentace postižení, se kterou se do role opřel, je nadprůměrným hereckým výkonem.

Dominující ženský prvek inscenace dokreslí Erika Kubálková v roli Surmeny a Zdena Herfortová ztvárňující bohyni Irmu Gabrhelovou. Na protipóle stojí „zlé" bohyně Josifčena (Eva Jelínková) s Fuksenou v podání Kataríny Ptáčkové, které svými velmi slušnými výkony naplňují osudovost příběhu až do samého konce.

Když jde příběh na krev...

Oproti knižní předloze je dějová linka zkrácena o postavu Jindřicha Švance, která se celou knihou proplétá. Švancovu absenci režisér Gombár nahradil Dořiným popisem událostí, které ona sama nachází při svém hledání v archivech. Kupodivu nepřítomnost této (v knize významné postavy) ději nikterak neubližuje. Inscenace si vystačí pouze se dvanácti ženskými herečkami a jediným hercem, kteří pokryjí celou paletu postav knižní podoby. Některé dějové linky jsou jen naznačené, jiné rozpracované. Jednotlivé časové vrstvy se prolínají napříč rovinami v našlapaném silném příběhu. Ženské postavy navíc příběhu vdechují emoce, silné sepětí se starými tradicemi i jistou magičnost příběhu, který jde až na krev.

 

Žítkovské bohyně (krev je krev) divákům nenabízí odpočinkovou podívanou. Téměř tříhodinová délka představení plného dramatických zvratů, zápletek a silného příběhu dokáže vtáhnout do děje, zaujmout a nenudit. Člověk se ocitá v jiném světě, kde panují zcela odlišné zákony. Nečekejte žádnou limonádu, ve které by se hra utopila. Naopak, drsná realita života na kopanicích, pronásledování bohyní v toku času, osudovost a syrovost poutá příběh do podoby až zlého snu, ze kterého se chce každý co nejdřív probudit. Baladický příběh ožívá na jevišti MDB a jistě bude po zásluze patřit mezi oblíbené kusy.

Hodnocení: 85%

celá recenze na:

http://www.epochtimes.cz/2017052323643/Zitkovske-bohyne-v-Brne-jdou-az-na-krev.html


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.