Režisér David Jařab má pro pražského německého autora Johannese Urzidila slabost. Ačkoliv Urzidil nebyl dramatik, jeho doménou byly především povídky a eseje, Jařab se pustil do dramatizace již druhého díla současníka Franze Kafky. V prvním případě se jednalo o mimořádný úspěch – to, když v Divadle Komedie nastudoval Weissensteina. Kvartýr bohužel takovým zjevením není a nemalý vliv na to má právě dramatizace.

Urzidilova povídka Poslední zvonění, dle které Kvartýr vznikl, se odehrává v Praze za druhé světové války. Mladá služebná Mařka se zničehonic stane majitelkou bytu i značné finanční hotovosti. Obojí ji zůstane po pánech, u kterých pracovala a kteří byli nuceni emigrovat, jelikož byli židovského původu. Jenže říká se – lehce nabyl, lehce pozbyl. K Mařce se nastěhuje její sestra Jožka, která se velmi rychle z naivního děvčete vypracuje v nebezpečnou uzurpátorku, která se neštítí takřka ničeho.

To všechno zní zajímavě, problém je v tom, že dramatizaci chybí zpočátku tah na branku. Celá první půlka představení, které je hrané bez přestávky, je zdlouhavá bez zajímavějších režijních nápadů. Několikrát variována scéna výslechu začíná být po chvíli dokonce poněkud trapná. Děj začíná být zajímavý až v okmažiku, kdy si Jožka přivádí do svého azylu u Mařky SSáka Flaschenkopfa. Dochází ke konfrontaci obou sester, která vůbec nevyznívá banálně, ale vzhledem k napjatým dějinným okolnostem míří do tragického rozuzlení.

Kvartýr je hra, která nese závažné téma, jež rezonuje i v dnešní době – období Protektorátu Čechy a Morava je pro něj jen vhodně zvolenou kulisou. Bezmocnost tváří v tvář bezohlednosti. To je situace, ve které se Mařka ocitne. Stává se člověkem zahnaným do kouta, který vyčerpal všechny racionální možnosti řešení své situace. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy.

Trochu s podivem Kvartýr nedisponuje žádnými vyloženě zajímavými hereckými výkony. Z dvojice sester je výraznější Jana Pidrmanová jako poživačná Jožka. Hostující Natálie Řehořová má obtížnou úlohu, její role je hodně monologická, naštěstí se jí daří neupadat do pouhé deklamace. Oproti svému vysokému standardu je překvapivě nevýrazný Martin Pechlát jako Flaschenkopf. Nakonec tak nejvíc potěší dojemně vykreslená manželská dvojice Herzigových, kterou ztvárnili Milan Stehlík a Eva Salzmannová. Manželé židovského původu jsou natolik dobráčtí, že si nedovedou představit, že by se jich mohly týkat odsuny a zatýkání. Vždyť přece nikdy neudělali nic nelegálního...

Za zmínku stojí ještě povedený klavírní doprovod, jež obstarala Jana Holmanová, a také výprava, se kterou si David Jařab opravdu vyhrál. Například závěrečná projekce tančících děvčat je podařenou tečkou za jedním tragickým lidským příběhem. Škoda, že takových nápadů není více.