Blog redakce i-divadla

Chaos, který tvoří soudržný celek
vydáno: 6.5.2015, Lukáš Dubský

Zemětřesení v Londýně je hodně zvláštní hra a na Nové scéně Národního divadla z ní vznikla i poněkud netradiční inscenace.

Text Mikea Bartletta má zajímavou strukturu, kde se jednotlivé děje nepředvídatelně prolínají, krátké repliky spoluvytváří zběsilé tempo inscenace a autor ve své hře kombinuje realistické prvky s těmi surreálnými. Celé je to břitká kritika dnešní společnosti, místy zdařile vyšperkovaná drobnými odpozorovanými detaily. Všechno to hemžení má apokalyptické rámování, jelikož v Bartlettově hře je lidstvo těsně před hrozící ekologickou katastrofou.

Hra samotná se vzpírá jednoznačnému výkladu, ani charaktery postav nejsou černobílé. Nicméně si dovedu představit, že by se inscenace Bartlettova textu mohla stát ekologickou agitkou, jistá tezovitost totiž v Zemětřesení v Londýně obsažená je. Daniel Špinar se naštěstí takovému vyznění dokázal obloukem vyhnout, a to především tím, že v první půli se hraje v hodně ironickém duchu, grotesknost a vykloubenost dění je značně zvýrazněna.

Chaos obsažený už v předloze Špinar svou klipovitou režií ještě zvyšuje, aby se nakonec z celého toho mumraje zdánlivě řešícího všechny bolesti světa vylouplo rodinné drama, které tvoří nejdůležitější dějovou linku (jakkoliv v té chaotické změti trochu zapadlou). Špinar poměrně dost krátil, soustředil svou pozornost hlavně na vztahy tří sester s jejich otcem, příp. mezi sebou. Rozpad světa a ztráta hodnot jdou ruku v ruce s rozpadem rodiny a mezilidských vztahů. Myslím, že je to výklad o poznání logičtější, než pokud by se nás Špinar snažil přesvědčit, že za všechno může globální oteplování.

Zemětřesení proklamované v názvu hry je Špinarem takřka úplně potlačeno a je zinscenováno takovým způsobem, že si ho divák vlastně ani nemusí všimnout, což působí trochu rozpačitým dojmem. Výborný je opět Špinarův výběr doprovodné hudby, Bartlettovým předpisem se režisér pouze inspiroval, ale dodal i hodně vlastních nápadů.

Scéna, jejímž autorem je Henrich Boráros, je po čtyři dějství přeplněna různým harampádím přes hromady odpadků, barely s vodou po stylově rozdílné židle. Patrně se jedná o připomínku konzumní společnosti, na zemětřesení zase nejspíš odkazuje Freyin převrácený domeček, využity jsou i interaktivní prvky jako promítání natáčených sekvencí představení na zadní plátno. V pátém dějství pak dochází k výrazně proměně scény, ale i celé inscenace. Jevišti vévodí bílá barva, prázdný prostor evokuje chlad nemocničního pokoje i neznámý svět, kam možná Freya směřuje. Inscenace se ve druhé půli výrazně ztiší, což hodně kontrastuje s takřka kabaretní první polovinou.

Herce dokázal vést Špinar k lehké nadsázce a souhra tu funguje nad očekávání dobře (srovnáme-li s jinými počiny Národního divadla). Vyzdvihl bych především Pavlu Beretovou, Lucii Polišenskou a z mužských představitelů Jana Bidlase.

Obvykle příliš nemusím inscenace, kde pro klipovitost jednotlivých scén nelze rozehrát pořádně děj, ani hry, které mají tendenci řešit veškeré problémy světa. Ovšem u Zemětřesení v Londýně se mi nakonec všechen ten chaos spojil v celek, který drží až překvapivě dobře pohromadě.

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.