Hlavní hrdinka Štěpka Kiliánová touží po lásce a rodině, nemá to ale vůbec snadné. Není už nejmladší ani nejkrásnější, navíc je její chování pro maloměstskou společnost příliš výstřední. Nakonec uzavře sňatek se svým bratrancem Pavlem, kterého v mládí milovala, ale on si ji nikdy nevšímal. Happy end se ale nekoná, jelikož Pavel kvůli zákeřné chorobě postupem času propadá šílenství.

Psychologická dramata z venkovského prostředí jsou pro Martina Františáka velkým lákadlem a programově se jim věnuje. V Petrolejových lampách ovšem dokázal potlačit svůj osobitý režijní rukopis plný symbolů a ornamentů ve prospěch vyprávění příběhu. Vznikla tak podařená inscenace, které nechybí ani až překvapivě velká porce humoru.

Hlavní trumf má režisér v Sylvii Krupanské, která ztvárnila Štěpku. Do role se typově příliš nehodí, je na ni zkrátka příliš hezká. V první části poznává divák především Štěpčinu rozvernou stránku. Poté se ovšem její zápas o dobrý život stává čím dál beznadějnější. Štěpka se přesto snaží zůstat silná a být oporou manželovi, který postupně ztrácí rozum, a zároveň držet nad vodou celý statek. Krupanská dokázala zprostředkovat Štěpčin osud neokázale  bez výrazných gest, zato s hlubokou vnitřní tragikou.

Daří se i Lukáši Melníkovi (Pavel Malina), který musí zvládnout přechod  od sebevědomého elegána po nemocného člověka, který se fyzicky i psychicky rozpadá. V menších rolích jsou přesvědčiví především tradičně precizní Norbert Lichý jako otec Kilián a Dušan Urban v roli Pavlova bratra Jana Maliny.

Na rustikální scéně Marka Cpina se ostravským hercům podařilo vytvořit silný příběh, ve kterém zbytečně netlačí na pilu, přesto dokáží u diváků vyvolat potřebné emoce.