McDonaghova hra v sobě obsahuje spoustu groteskních motivů, které se ovšem Ladislav Špiner rozhodl spíše potlačit a šel cestou čisté tragikomedie. Tím se jeho inscenace hodně odlišuje od verze, kterou v sousedním Hradci Králové před pár lety nastudoval Jan Frič – tam byla naopak komika místy až brutální, navíc zvýrazněna výrazně nadsazenými kostýmy, kterým vévodily obligátní zrzavé paruky. Špiner nechává v pardubické inscenaci více vyznít tragické tóny předlohy, čímž se oslabuje komický účinek některých pasáží, zase se mu ale daří věrohodněji prokreslit jednotlivé postavy příběhu.

To se ukazuje jako důležité, jelikož Mrzák Billy je v Pardubicích poněkud upozaděn, jeho příběh je často nazírán optikou jiných postav. Nejlépe se své úlohy zhostila Petra Tenorová, která dokázala ostré Heleně dát dostatečný šmrnc, ale za její vulgaritou a násilnickým chováním je znát nejistota a životní tápání mladé dívky. Petr Borovec hraje Billyho citlivě, jeho tělesné postižení nijak nezdůrazňuje, divák vidí v Billym obyčejného chlapce, který má sny a touhy, k jejichž vyplnění ovšem vede trnitá cesta. I ostatní postavy jsou podány s pochopením a skoro až laskavým náhledem na jejich pinožení, nestávají se z nich komické figurky.

Řešení některých scén trochu znejasňovalo režiní výklad, jednalo se ale spíš o technické nedostatky, které lze ještě vychytat. Například v závěrečné scéně nemá divák sedící v zadní části hlediště šanci vidět krev, kterou Billy vykašlává… Ladislav Špiner je dlouhodobě nejoblíbenějším hercem VČD, na Mrzákovi inishmaanském dokázal, že se divadlo v budoucnu nemusí bát pustit ho i k režijní práci.