Ve vinohradském D21 se po Čapkovi či Ibsenovi pustili do dalšího klasika. Hry Antona Pavloviče Čechova má pravidelně na repertoáru snad každé kamenné divadlo a Racka je (nebo ještě nedávno bylo) možné vidět v Praze minimálně ve dvou slušných nastudováních - v Národním divadle v režii Michala Dočekala a v Dejvickém divadle, kde hru připravil Michal Vajdička.

Obě inscenace považuji za velmi povedené, ale je jasné, že malý soubor, jakým je D21, musí jít trochu jiným směrem. Tvůrci se rozhodli hru výrazně zkrátit, takže oproti Dejvicím, kde Racek trvá přes 3,5 hodiny, to v D21 stihnou za necelé dvě hodiny bez přestávky. Aby nemuseli z některých vedlejších postav udělat jen figurky s několika replikami, rozhodli se počet postav omezit. Škrtnuty tak byly party správce Šamrajeva a jeho ženy, doktora Dorna i učitele Medveděnka.

Tyto výrazné změny se asi nejméně dotkly vztahu Treplev - Zarečná, tato linie vyprávění v inscenaci režisérky Lucie Ferenzové funguje zdaleka nejlépe. Velkou zásluhu na tom má především Mariana Čížková, která mě jako Nina okouzlila. Pomocí jiného kostýmu, účesu i hereckým projevem dokázala zachytit čas, který mezi jednotlivými dějstvími uplynul. Na začátku je nenápadná, bojácná a bez sebevědomí. Poté se mění v cílevědomou dívku otevřeně koketující s Trigorinem, aby se na konci vrátila jako zlomená žena. Milan Ligač pojímá Trepleva celkem tradičně jako trochu úzkostného mladíka s chorobnou touhou prosadit se.

Jeho matka Arkadinová je v podání Hany Mathauserové spíš namyšlenou herečkou než matkou, která neumí dát najevo své city. Postava Arkadinové vyznívá v této verzi Racka hodně negativně, její pochyby a životní prázdnota jsou vzhledem ke krácení potlačeny. Trigorin Michala Dudka je poněkud nečitelný. V prvních dějstvích vypadá jeho nemluvnost spíš jako skromnost a zakřiknutost, v poslední části hry už působí jako protřelý světák, který je venkovským životem poněkud znuděný.

Největší problém krácení se ovšem projevuje v postavě Sorina, která přebírá některé repliky doktora Dorna. To je ovšem hodně kontraproduktivní, spojení dvou téměř protikladných postav (životem přesycený Dorn x umírající soudní rada Sorin, který si nikdy nic neužil) nemůže dobře fungovat. Petr Pochop má tudíž dost obtížnou úlohu, musí přeskakovat z pozice nezúčastněného pozorovatele do role člověka, kterého se všechno bytostně dotýká. Sorinův fyzický úpadek není v této inscenaci dovršen, tudíž je zdůrazňování Sorinova špatného zdravotního stavu v předchozích dějstvích vlastně zbytečné.

Máša je v podání Jany Kozubkové postavou nejvíce zkarikovanou. Kromě otevřeného alkoholismu také neustále šňupe bílý prášek. Po vyškrtnutém Šamrajevovi přebírá správcovství statku a některé repliky, což se ukázalo jako funkční řešení. Nicméně vyškrtnutím Medveděnka je její postava přece jen poněkud oslabena.

V Divadle D21 je k vidění slušná inscenace Racka, ve které nezanikají ty podstatné myšlenky Čechovovy hry, přestože výrazným krácením zmizely některé zajímavé motivy a u některých postav tím došlo k jistému zploštění.