Rozhovory s astronauty patří k těm moderním hrám, kterým chybí konkrétní rozdělení replik mezi jednotlivé postavy. Německá dramatička Felicia Zeller napsala hru jako jeden dlouhý monolog a je na inscenátorech, aby si s tím poradili a drama náležitě interpretovali.

Režisér Ondřej Elbel se rozhodl hru přizpůsobit pro jednoho mužského představitele, bezpohlavní dětskou postavu, tři mladé au-pairky a jednu zaměstnanou ženu středních let. Jazykově vytříbený text není založen na dialozích, komunikace mezi postavami je omezená. Fenomén au-pair pečovatelek je znám spíše ze západní Evropy, v naší zemi není tento jev úplně obvyklý. Rozdíly mezi Východem a Západem, touha prosadit se, mizející rodinné vazby – to jsou ovšem témata všeobecně srozumitelná.

Ocenit lze fakt, že hra není povrchní a Elbelova inscenace nechává divákovi prostor pro vlastní názor. Jednou ze stran konfliktu je typ současné moderní evropské ženy, která buduje kariéru, ale za každou cenu se snaží udržet si kontrolu i nad domácností. Mladé dívky z východu pak vnímá především jako levnou pracovní sílu, která má být vděčná za poskytnutý domov a příležitost k práci, že mají tyto dívky také své sny a představy, ji nezajímá. Au-pair vstupují do rodiny zpočátku s nadšením, které se postupem času mění v rezignované čekání na to, až budou moci odejít. Ani ony ale neberou ohledy na „svou“ novou rodinu, je pro ně často jen prostředkem k dosažení cíle, kterým může být studium, kariéra apod. Hezky je to vyjádřeno, když se jedna z au-pair Olga setkává se svou bývalou kolegyní poté, co se stala úspěšnou architektkou. Přebírá oblečení i způsoby svých bývalých „vykořisťovatelů“.

Mužský element je v tomto ženském vesmíru trvale nepřítomen, což je ve hře vyjádřeno tím, že manžel jedné ze ztvárňovaných žen je skutečně astronautem a s rodinou obvykle komunikuje pouze pomocí videopřenosu z vesmírné stanice.

Nakonec je to ale dítě (ve skvělém podání Alexandry Gasnárkové), které trpí spory mezi matkou a chůvami nejvíc. Stává se ve hře o převahu v domácnosti jakýmsi rukojmím. Jeho zájmy jsou často zmiňovány jako berná mince, ve skutečnosti je ale nikdo moc neřeší. Dojemně komicky pak působí třeba scéna, ve které se jedna z au-pairek mluví s matkou o dítěti v mužském rodě, zatímco se Gasnárková čím dál zoufaleji snaží ukázat, že má sukýnku a je holčička. Pro hádající se strany však jde o nepodstatný detail.

Národní divadlo moravskoslezské hru uvádí ve zkušebně, i malý prostor dokázal režisér Elbel se scénografem Janem Štěpánkem rozdělit tak, aby bylo zřejmé, že každá z postav (au-pair berme jako trojjedinou) má svůj vlastní prostor, ve kterém se cítí bezpečně a který až na výjimky neopouští. Mohlo by se zdát, že kostýmy jsou poněkud nonsensové, jelikož zářivé šusťákové soupravy i barevné disco oblečení au-pairek evokuje devadesátá léta. To ale přesně souzní s optikou, které jsou tyto dívky vnímány v rodinách, o které pečují. Jako příchozí z jiného (notně zaostalého) světa a že jakkoliv podřízené postavení ve Všeněcku, kde se děj odehrává, je pro ně přece lepší než zůstat doma. Celé je to prostě taková ukázka nepovedená variace na „německý sen“.