Blog redakce i-divadla

Štěstí bylo tak blízko
vydáno: 17.2.2016, Lukáš Dubský

Na návštěvu představení Evžena Oněgina v Klicperově divadle Hradec Králové jsem se důkladně připravil, takže jsem si ještě před zhlédnutím inscenace přečetl Puškinův román ve verších. Musím říct, že předchozí práce režisérského tandemu Skutr v KDHK mě příliš neoslovila. U Labutího jezera jsem se docela nudil a obával jsem se, jak dopadne Oněgin.

Ale obavy nejsou na místě. Tvůrci inscenace tentokrát mnohem víc mysleli na diváky, takže i člověk neseznámený s předlohou nebude mít problém Oněgina pochopit. Skutr adaptoval Puškinův román velmi volně, původní verše se prosazují jen v několika málo scénách, jinak je jazyk prozaický.

Častá zvěcnění a zcizení vnášejí do inscenace humor (třeba když starý Larin umírá poté, co mu zaskočí "margotka") a drží na uzdě patos, který je v dílech romantismu z podstaty přítomný (v hlavě mi zůstalo především věcné "VOLE!", které říká Taťána mrtvém Lenskému a dokonale tím vyjadřuje lítost nad zbytečností osudového souboje).  Kukučka s Trpišovským opět hodně sází na atmosféru, takže si vyhráli se svícením, hudbou a různými drobnostmi.

Podařilo se jim vytvořit některé povedené mizanscény. K asi nejsilnějším okamžikům inscenace patří Lenského výzva k souboji. Oněgin s Olgou neustále tančí na stole za zvuků stále se opakujícího hudebního motivu a do toho zaznívá čím dál zoufalejší Lenského: "Smím prosit?" Hodně se povedlo také závěrečné setkání Oněgina s Taťánou, kterou režiséři společně s jejím manželem Generálem umístili do prosklené kostky. Pro Oněgina je jeho ctitelka tak blízká a zároveň tak vzdálená.

Naopak osudový souboj příliš osudově nevyzněl. Nápad rozehrát paralelně se soubojem na pozadí další jevištní akce, působí spíš rušivě, provázanost s děním na forbíně je spíše chtěná než logická.

Silný herecký tým Klicperáku opět podává vyrovnané výkony. Pavlína Štorková opět dokazuje, že její odchod do Národního divadla znamená pro Hradec velkou ztrátu. Štorková dokáže bez problémů mluvit ve verších, což dokazuje v citlivé interpretaci Tatánina dopisu Oněginovi. Miroslav Zavičár je rozjařile bujarým Oněginem, který ovšem pod maskou bohorovnosti už od počátku skrývá bolest a nevyrovnanost. Z menších rolí zaujmou především David Smečka, jehož Zarecký působí dojmem komikem, ale v hradecké adaptaci je to právě on, kdo patří ke strůjcům nešťastného souboje. Natálie Holíková pak prokázala, že dokáže zaujmout i v téměř němé roli kočky Černoočky.

Evžen Oněgin patří k ambiciózním inscenacím, která se ale zároveň i potkala s diváky, kteří ji rozumí a vyprovázejí ji potleskem vestoje.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.