Blog redakce i-divadla

Vítěznému únoru chybí hlavní postava
vydáno: 9.1.2017, Lukáš Dubský

Kde jinde uvést světovou premiéru hry Vítězný únor než v bývalém Divadle Vítězného února? Nejnovější počin spisovatele Pavla Kohouta v Hradci Králové nastudoval režisér Břetislav Rychlík.
Kohout se rozhodl pojmout svou hru jako velké shakespearovské drama, takže ji napsal blankversem. Ačkoliv se hra dotýká událostí z února 1948 nejedná se o dokumentární drama a režisér Rychlík k němu tak ani nepřistupoval.


Inscenace je tedy výrazně stylizovaná a to jak herecky, tak výpravou. Pohled na jednu z nejdůležitějších událostí soudobých českých dějin je groteskně mrazivý a hra má svůj potenciál. Bohužel se ale Kohout inspiroval především ranými historickými dramaty Williama Shakespeara, které se vyznačovaly velkým počtem postav a spletitými vztahy mezi nimi. Jeho nejslavnější tragédie už se soustředily na několik málo hlavních postav. A hlavní postava je to, co Vítěznému únoru nejvíce chybí.


Přitom třeba osud Jana Masaryka (v precizním podání Jiřího Zapletala) je předestřen zajímavě. Zaujmou i dialogy prezidenta Beneše s manželkou. Právě tyto scény, které jsou z velké části autorskou licencí a nedrží se pevných faktů, působí nejsugestivněji.


Zbylé postavy totiž inscenací jen tak projdou, aniž by zanechaly výraznější dojem. Výjimku tvoří snad jen básník Pavka, kterému Jan Sklenář vtiskl naivitu mládí i poblouzněnost komunistickou ideologií. Postava má reálný základ v autorovi hry, který se tak vyrovná se svým intelektuálním selháním v 50. letech minulého století.

Velmi zajímavý je také závěr, ve kterém Smrt v dráždivém podání Marie Poulové kosí srpem svazáky.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.