V OLDstars si tentokráte režisér Martin Satoranský vybral k inscenování Čechovovy Tři sestry, a protože mladých adeptů v herectví se v tomto pražském spolku pohybuje poměrně dost, je většina postav alternována, což ve výsledku znamená, že vznikly dvě částečně rozdílné inscenace.

Kdo by si chtěl počíst opravdu do hloubky, tomu doporučuji blog kolegy Jiřího Kouly.

Důvody, proč si Martin Satoranský vybral zrovna tento text, se mi zdají především dva. Jednak je to vhodná herecká příležitost, jak se před zkouškami na uměleckou školu „rozehrát", a pak tu byla příležitost pro samotného režiséra, interpretovat hru, tak jak ji Čechov zamýšlel, ale zároveň tímto způsobem není tak často hrána. A sice jako komedii. I když pochopitelně i vážná linka dostala svůj prostor, tak se přiznám, že právě komediální nádech mne po všech možných realistických ztvárněních nejvíce zajímal.

Nejedná se však o představení humoru za každou cenu, ale jen jaksi mimovolně, nenásilně, což je jedině dobře. Navíc se Martin Satoranský původního textu poměrně držel, a přestože celá hra trvá přibližně osmdesát minut, neřekl bych, že je něco podstatného škrtnuto nebo naopak přidáno. Inscenace tedy dokazuje, že tam ten vtip Čechov má.

V alternacích se v rolích sester předvedly Kateřina Humhalová a Kateřina Hrdinová jako Olgy, Karolína Vaňková a Marie-Luisa Purkrábková jako Marie a Natálie Nováková a Anežka Šťastná jako Iriny. Kateřina Humhalová, a stejně tak Kateřina Hrdinová, hrály nejstarší sestru přesvědčivě jako starou pannu a jejich šedivost přidala postavě tak dalších třicet let, což tentokrát uvádím jako kompliment, protože takhle si myslím, že Olga může působit. Karolína Vaňková, která už své kvality prokázala vícekrát, ovšem musela ze své ztřeštěnosti tentokráte ubrat, což však může obohatit její herecký projev. Nakonec i ona jako Máša svůj part zvládla velmi dobře, byť v některých vážnějších situacích by se dalo ještě přidat. Naprosto rozdílně a musím napsat, že pro mě trefně, zobrazila Mášu Marie-Luisa Purkrábková. Její unavenost byla téměř hmatatelná, a naopak její oživení při scénách s Veršininem, především její svádění, ale i nevyslovený stesk, bylo překrásným ztělesněním touhy. Pak tu máme Natálii Novákovou, která pro mě byla jedním z nejpříjemnějších překvapení večera. Její Irina je tak krásně oprsklá holka a své nadšení, a to nejen z vytouženého přesunu do Moskvy, dokázala ztvárnit nádherně přirozeně. Když se pak v polovině hry stala z té culíkaté divoženky najednou unavená mladá žena, krásně zapadla ke svým sestrám. A změna účesu byla jedním z několika dobrých nápadů. Nevím, jestli to byl nápad režiséra, ale přesně takovéto detaily dokáží leckdy vyjádřit více než slova. Jako drzou holku ztvárnila Irinu i Anežka Šťastná. Přestože se do role dostávala postupně a trochu pomalu, nakonec i ona dokázala nejmladší sestru zahrát věrně. Navíc její chvíle přišly především v závěrečných částech inscenace, kdy mohla naplno ukázat svoji tragickou polohu, kterou umí tak přesvědčivě.

Roli Andreje, bratra tří sester, ztvárnili Mikuláš Juráček a Prokop Novák. Ani jeden si sice moc prostoru neosvojili, a byla na nich znát určitá nervozita, ale zato tím pádem skvěle pasovali ke své ženě Nataše, kterou v jedné alternaci hrála Zdislava Čarnogurská jako spíše naivní a hloupou, zatímco Tereza Havránková ji předvedla v plné „kráse", čímž myslím jako potvoru, jež má své nepříjemné jednání dobře promyšleno. Její projev byl vskutku impozantní.

Pánská vojenská trojice Veršinin, Tuzenbach, Solený, pak alternována nebyla. Petr Šedivý hrál Veršinina krásně jemně a jeho až něžný projev mi krásně rezonoval především v souhře s Mášou. A opět jeden úchvatný detail, to když Máša uchopí Veršinina za ruku, v němž se značí všechen jejich vzájemný cit. Tuzenbach Tomáše Weissera byl umíněný, chvílemi tvrdohlavý, a i jejich vztah s Irinou byl zobrazen věrohodně. A zbývá Solený. Samuel Toman se za poslední dobu znatelně vyhrál a s každou svojí další rolí ukazuje, že je to nadějný budoucí student herectví. I postavu Soleného uchopil sebevědomě a jeho suverénní výraz pak vytvořil krásný kontrast s pocity vlastní bezvýznamnosti. Těším se, jak asi ztvární Shakespearova Romea v chystané inscenaci OLDstars pro letní měsíce.

Další postava, která nemá alternaci, byl Kulygin. Herecký projev Ondřeje Kulhavého je specifický, o čemž už jistě psal i kolega Jiří Koula, ale v této roli si svůj výraz, myslím, pečlivě hlídal. V obou představeních předvedl soustředěný výkon, a přestože si právem uzmul velkou část smíchu publika, já oceňuji i jeho pojetí určité tragiky, kterou tato postava má. Není jednoduché ztvárnit na jedné straně unaveného člověka, zároveň pak manžela, který miluje, ač si vědom, že sám milován není.

Poslední postavou byla Anfisa. V mnou viděných představeních ji vždy hrála Kateřina Michalíková, a přestože má vlastně jen minimum prostoru dokázala se svým výrazem a jedním opakujícím se slovem pevně se mi zarýt do paměti.

Podstatnou roli také hrála scéna. Marie-Luisa Purkrábková ji zvolila poměrně minimalisticky, což odpovídalo jednak prostoru, pro který byla hra nastudována, a také tomu, že nebylo potřeba příliš velkolepého pojetí. Opět platí, že méně někdy znamená více, a že kouzlo navenek detailu může posunout inscenaci dál, než majestátní kulisy. Proto oceňuji náznak dveří nebo sadu obrazů, jejichž postupná úprava a odebírání korespondovalo s dějem, aby zůstala jen nedosažitelná Moskva pro Irinu.

Závěrem snad jen dodám, že Martin Satoranský vytáhl z textu to podstatné a únavu sester, i jejich tragické lpění na odchodu do vysněné Moskvy, dokázal s mladými adepty herectví nazkoušet pečlivě a osobitě. Nevím, jestli bude život za dvě stě, tři sta let na zemi nepředstavitelně krásný a úžasný, jak napsal sám Čechov, ale Tři sestry tu budou určitě, a jak ukazuje tato inscenace, pořád budou mít co sdělit, když se to daří i po sto sedmnácti letech od jejich vzniku.

A jestliže jsem de facto nenapsal nic o humoru, které toto představení v obou alternacích nabízí, znamená to jen to, že vás nechci připravit o zážitek, pro který si dojděte do H2O na OLDstars.