Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Stárneš, nemáme už mnoho času
Lukáš Holubec, 2.6.2017

Jedna z nejznámějších německých spisovatelek současnosti Judith Hermann stvořila navýsost aktuální text. A proč tomu tak je? Mé vysvětlení v několika málo slovech je, že se obratně podařilo spojit fenomén stalkingu a tajemné prázdnoty především dnešních třicátníků.

Judith Hermann vtrhla do literárního podvědomí ve svých osmadvaceti letech, kdy její povídkový debut Letní dům, později (Sommerhaus, später) pronikl do řady zemí, prodával se po desetitisících, získal řadu cen a jeho úprava se objevila i ve filmu a divadle. Mladá spisovatelka ve své tvorbě pokračovala a prozatím její poslední dílo Počátek veškeré lásky (Aller Liebe Anfang), jež vydalo v překladu Petra Štědroně nakladatelství Větrné mlýny, což je vzhledem k ději knihy velmi příznačný název, se nyní dočkalo i divadelního zpracování. V české premiéře jej uvedlo pražské MeetFactory.

Může se Vám poštěstit, že pokud se vrhnete na přečtení knihy, prolítnete příběhem možná ve stejném čase, jako trvá samo divadelní představení. Důvodem je, že se jedná o silný příběh a hlavní postavu nebudete chtít nechat o samotě. Tou je mladá žena jménem Stella, kterou zastihneme v životní situaci, kdy žije se svojí malou dcerou předškolního věku v domě v satelitním městě. Její muž pracuje na stavbě a jeho nepřítomnost u své rodiny se počítá na dlouhé dny. Kontakt s vnějším světem Stella udržuje pomocí svého zaměstnání. Pracuje jako pečovatelka a na starosti má několik málo o samotě žijících důchodkyň a důchodců. Jedinou vazbou s vrstevníky, nepočítaje její nadřízenou, pak je písemný či telefonický kontakt se svojí jedinou kamarádkou a bývalou spolubydlící Klárou. Jednoho dne se však tento rutinní život navždy změní. U branky jejího domu zazvoní neznámý muž...

A od této chvíle se ocitáme v nejprve nelehké, poté de facto neřešitelné Stellině životní etapě.

"Muž řekne dobrý den. My se neznáme. Vy mě neznáte. Já vás ale znám od vidění a rád bych si s vámi někdy promluvil. Máte čas.

To není otázka. Není to skutečná otázka a zní to taky, jako kdyby to odříkával jako něco, co umí nazpaměť.

Máte čas."

To jsou první slova, která Stella skrze sluchátko domácího telefonu od onoho neznámého muže uslyší. A přestože rozhovor s ním odmítne, od této chvíle už jí dotyčný z hlavy nikdy nezmizí. Odstartuje se tím nekonečné přemýšlení nad vlastní samotou, váhavá zvědavost, později se dostaví obavy, strach, vyčerpání...

Ačkoliv v knize se čas mnohdy vleče, přičemž čtenáře nutí o to rychleji příběhem prolétnout, v MeetFactory je divák vystaven slušnému tempu, což inscenaci jednoznačně pomáhá. A zde bych vyzdvihl dobrou práci zřejmě především dramaturga Matěje Samce, který je podepsán i pod dramatizací. Velmi citlivě je zredukován počet Stelliných opečovávaných seniorů na jednu starou dámu, jejíž představitelka navíc zvládá i postavu malé dcerky hlavní hrdinky. Upozaděna (byť i v knize je spíše jen jako ztělesněná vzpomínka na dřívější zcela bezstarostný, divoký život) je i postava kamarádky Kláry, a to jak svým obsahem, tak fyzicky, neb scéna je situována tak, že bývalá Stellina spolubydlící je odsunuta do závěsného křesla téměř v rohu. Naopak čím více příběh graduje, zaznamenáváme údernou hudbu, jež má na starosti Ondřej Švandrlík. To vše strašně moc pomáhá dobře zvolenému tempu inscenace.

Jestliže jsem pochválil dramaturga Matěje Samce, nemohu se následně nezmínit o režisérovi Filipovi Nuckollsovi, který navíc v mnou viděné premiéře ztvárnil druhou ústřední postavu příběhu stalkera, jenž se podepisuje jako Mister Pfister. Už samotná scéna může připomínat oplocenou zlatou klícku, ve které Stella žije, a do které se Mister Pfister marně snaží fyzicky dostat, byť je v ní psychicky již zcela obsažen.

"Přeji si, aby ses na mě dívala.

Aby ses na mě dívala a naslouchala mi. Taky si přeji, abychom se znali odjakživa, stárneš, nemáme už mnoho času. Budeš se usmívat, když se na mě podíváš, ani to nemůže být jinak. Já ti ukážu, co vidím: drozda, jeho puntíkované peří, park, stránky knihy, v níž si čtu..."

Herce pak Filip Nuckolls vede suverénně, přičemž základem úspěchu už byl jejich samotný výběr. Jak jsem již zmínil, nejméně prostoru dostává odstrčená Klára v podání Diany Tonikové, což je vzhledem k jejím hereckým kvalitám sice škoda, ale tato postava skutečně jen zobrazuje bezstarostnou minulost hlavní hrdinky, a také částečně nahrazuje porozumění, které se Stelle od jejího manžela nedostává. Zajímavý úkol dostala mne dosud neznámá členka Karlovarského městského divadla Lucie Domesová. A sice ztvárnit ne vždy přístupnou opuštěnou starou dámu, o kterou se Stella stará, a mezi nimiž k určitému pochopení dochází. Zároveň pak zahrát malou Avu, možná jediným pojítkem mezi Stellou a jejím manželem Jasonem. Obě postavy se rychle střídají a přesnost s jakou Lucie Domesová uchopila jak naivní malé dítě, tak zkušenou ženu, byla obdivuhodná. Pro mne velký herecký objev, který dokazuje, že by si člověk měl udělat čas a nepodceňovat návštěvy regionálních divadel. Manžela Stelly hraje Jakub Gottwald. Zádumčivý muž, jenž je se svojí nepřístupností hlavní záminkou, co Stellu na neznámém stalkerovi dráždí. Jason své city najevo příliš nedává, nicméně rodina je pro něj na prvním místě, což dokazuje jednak svým zaměstnáním, neb prací na cizích stavbách chce vydělat dostatek, aby pro svoji rodinu pořídil nové, lepší bydlení, tak činy, kterými v pravý čas do děje zasáhne. Jakub Gottwald postavu dělníka uchopil s pochopením pro jeho introvertnost, která dává prostor pro zobrazení nevyřčených vnitřních pocitů. Jasonovo pracovní vytížení a častá nepřítomnost doma je vlastně nepřímý důsledek, že Stellu může Mister Pfister neustále obtěžovat. Odpověď na otázku, zda si to Jason uvědomuje, je nezodpovězena, čímž umožňuje Jakubovi Gottwaldovi předvést citlivé herectví, které bezpečně ovládá.

"Stella odemkne poštovní schránku. Ve schránce leží papírová kartička. Jedna strana kartičky je bílá, na té druhé stojí jen jedna věta, písmo se rychle rozmazává –

to byly dlouhé dny

Pojď, řekne Stella Avě. Půjdeme do domu."

Mistera Pfistera hrál na premiéře sám Filip Nuckolls. Dle některých ohlasů v této roli obstál i Jan Jankovský. Bohužel nemohu posoudit. Rozhodně však Filip Nuckolls pojal neznámého stalkera jako osamoceného člověka, jehož vášeň pro Stellu je vlastně neškodná. Vzrušení, které jeho chování vyvolává, se odehrává ve Stelle, uvnitř její těla. A to v maximálně procítěném pojetí Anity Krausové. Souboj pocitů prožívá intenzivně, a divák tak může napjatě sledovat na jedné straně její strach, na druhé pak zvědavost. V tichu domova, žijící v odloučeném a uzavřeném satelitním městě Stella přemýšlí nad svojí samotou.

"Já jsem ale ráda sama, pronese Stella do kuchyně. Já jsem přece ráda sama. Dřív jsem sama ráda nebývala, dnes holt jsem. Řekne, Mister Pfister je zřejmě taky rád sám."

Snad neprozradím mnoho, když zmíním, že strach nad zvědavostí pomalu začne vítězit, čímž i samotný děj začne vrcholit a z rozpačitého napětí se v rychlém tempu stane skutečné drama, při kterém možná i na nějakou chvíli zadržíte dech.

"Ale kdo to zvoní, řekne Ava. Kdopak to zvoní, vypadá tak pozorně, tak moudře, oči se jí blýskají, jsou kulaté a cizí.

Kdosi, řekne Stella prudce. Kdosi, někdo, koho vůbec neznáme a ani se s ním nechceme seznamovat. Nechci, abys někdy někomu otvírala dveře beze mě, ani dveře od domu, ani bránu do zahrady, slyšelas, co jsem ti říkala? Rozumělas mně?"

Někdy, velmi vzácně a ojediněle, se stane, že nemohu po představení zůstat a se sklenkou v ruce být stále nepatrnou součástí divadelního prostředí. Temné okolí MeetFactory mi však připadalo jako vhodnější atmosféra pro přemítání o tom, jací vlastně lidé jako stalkeři jsou. Ať už pro ostatní, kteří v nich spatřují především až úchylné bytosti fascinované vyhlédnutým objektem, ale především pak, jací jsou sami o sobě, sami pro sebe. Nejedná se leckdy v samotě uvězněné lidi? Nepotřebují pomoc? Není nejlepším vyřešením tohoto novodobého fenoménu dostatek empatie a projevení lítosti?

"Mister Pfister možná vůbec nepije alkohol. Každý večer si telefonuje se svou přítelkyní, sedí v čistém pokoji rovný jako svíčka před uspořádaným psacím stolem a Stellina představa je naivní. Hloupá. Ale nejsou na tom pak oba stejně, Stella a Mister Pfister? Není to pak něco, co je vzájemně spojuje, navzdory tomu všemu.

Sny jako svlékání kůže."

A jak se jim bránit?

"Mister Pfister na ni hledí.

Stella se dívá na Mistera Pfistera, myslí si, cítíš to, celá ta cesta, kterou člověk dokáže směrem k druhému podstoupit, je v tomto pohledu. Cesta tam, cesta zpátky taky.

Hněv, zdvořilost, ještě něco jiného."


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.