Tak se nám legenda vrátila. Myslím, že nebude žádného příznivce muzikálového divadla, který by nepřivítal nové pražské nastudování muzikálu Jesus Christ Superstar. Zatímco dramaturgie hudebních divadel po Evropě či po světě by po něčem takovém pravděpodobně už nesáhla, u nás je Ježíš modla. Není divu, šlo o druhý světový muzikál moderní doby, který se k nám dostal a ještě k tomu ve Spirále v režii Petra Novotného jsme mohli vidět mimořádnou inscenaci. Ke škodě českého diváka je tento muzikál stále prezentován ve stylu, že jde o Mt. Everest hudebního divadla. Mediální omáčka ale už neřekne, že současné muzikálové divadlo zná podobných Everestů mnohem více a jak se s nimi poměřují divadla po Evropě a po světě, protože je jejich ambicí se s nimi poměřit!

Samozřejmě mohou existovat důvody, proč Jesus Christ Superstar nasadit. Pokud hádáte, že divadlo musí mít v danou chvíli na Ježíše tu pravou konstelaci herců, nebo že potřebujete setsakra dobrý důvod, proč tohle téma právě dnes hrát, jste doma. Ruku na srdce, není jiný legitimní důvod, aby se dramaturgie divadla o tento titul pokoušela. To, že Hudební divadlo Karlín Ježíše s plnou parádou nasadila do repertoáru, je dramaturgie ryze komerční. Argument, že je to vlastně splnění přání diváků, bohužel svědčí o tom, jaké karlínská scéna má tak ambice. Jistě ani jí nelze upřít aktivní vyhledávání, vstupování do jednání s producentskými agenturami (už se přece jen šušká, jaký titul se možná v budoucnu na scéně HDK objeví – a že Curtains je titul překvapivý), ale výkonnost městem štědře dotovaného Karlína je na pováženou. (Pro srovnání, brněnské Městské divadlo vyprodukuje za sezonu minimálně čtyři velké muzikálové inscenace.)

Přijímám fakt, že tedy stalo se a většinu hracích termínů sezony patří Ježíšovi. Navštívíte-li HDK, odnesete si nemalou zážitkovou hodnotu z fenomenální hudby Andrew Lloyd Webbera. Plnokrevné nazvučení dojem umocní. Další pochvala patří svícení inscenace (nyní se oboru říká light design). Nejsem sám, kdo pocítil rozechvění, vstoupí-li na jeviště titíž aktéři jako v inscenaci ve Spirále. Jakoby nezestárli. Krásný „mazlivý“ hlas Báry Basikové a tisíckrát naposlouchaná „motorová pila“ Kamila Střihavky jsou další zárukou prvotřídního zážitku. Je jen škoda, že na „mém představení“ se Kamil Střihavka zpočátku zjevně šetřil, aby vší energii a profesní um vložil do písně V zahradě getsemanské, až pukají zdi divadla. Bravo! Jako Jidáše jsem viděl Václava Noida Bártu – bolely mě z něj uši. Verva parního válce, urputnost, kroucení hlasu do podivného témbru ještě nezaručují zážitek pro diváka, nehledě na to, že postava absolutně nemá pak kam gradovat (což je ale chyba režiséra, že Noida nebrzdil).

Americký režisér Gabriel Barre je hlava pro nápady, ozvláštnění, vtipný efekt, ale slabinou (jak se ukázalo již v Carmen) je mravenčí práce s hercem a neukočírování celku. Ačkoli z inscenace je znát velmi sympatická inspirace dobou květinových dětí, Barre nedokázal této koncepci dát jasnější kontury. Bohužel vše je režijně takové sterilní a co „Evropana“ bude štvát, je „americká“ kýčovitost, která v některých obrazech oblažuje diváka měrou nedůstojnou. Ano, americká muzikálová tradice vychází z show, kdežto evropská z příběhu a inscenační neokázalosti. Nechť tedy tato inscenace poslouží i jako študýrka stylů a nechejte potom mluvit intuici, co je vám vlastně bližší.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.