Měl jsem možnost osobně poznat, že anglický „cool“ dramatik Mark Ravenhill je i přes svou nelichotivou osobní minulost a HIV pozitivitu, která by leckoho zdrtila, sympaťák, zklidněný buřič a člověk přímočarých názorů. Do kritiky konzumní kultury a konzumnosti života se pouští často a ví proč. (Více takových autorů!) V Bazénu (bez vody) přivádí na scénu další lidi bez mapy. I tihle jsou slastně svobodní, ale zároveň absolutně ztracení. Vztahy jim diktuje kapitalismus... Partička umělců využije bizarní nehody (pád do bazénu bez vody) své úspěšnější kolegyně a na jejím neštěstí se začnou přiživovat, bez skrupulí, protože i ona dělala dříve něco podobného.

Partička z generačního divadla Letí se Ravenhillova textu chopila v téměř prázdném prostoru s ladnou hravostí a důraznou expresí výrazu, podtrhující permanentní stav suverénnosti takových společensky úspěšných týpků. Odvrácené stránky jako alkohol, drogy a volný sex si jdou jen tak podkresem. Jaké východisko Ravenhill nabízí? Nebojte, i tyhle životní trosky ze společenské smetánky z toho vyrostou, možná leccos pochopí. Epilog strašný v tom, že asi jiná cesta není, když mapu nemá ani současná moderní společnost.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.