Ať si kdo chce co chce říká, Praha se až na pár výjimek bahní na dně průměrnosti. Přesvědčili mne o tom (zase) divadelníci ze Slováckého divadla. Na festival Dítě v Dlouhé přivezli Divou Báru, v níž volají nejen Báro!, ale i Viktorko! a Karlo! Třikrát z díla Boženy Němcové. Uhrančivý múzický a emočně silný tvar Jana Antonína Pitínského musí potěšit každého, kdo ještě nezapomněl na kořeny českého literárního odkazu. Vidění divého básníka Pitínského s využitím eruptivně zkrácených dramatizací Evy Tálské a Matěje T. Růžičky je plné obraznosti a působivých divadelních zkratek. Žádné realistické převyprávění, herci v rámci zkoušky ochotnického souboru za války a dozoru cenzorů si hrají, oživují figury skrze žert či naopak slzy momentálních emocí. Samoúčelné to není. Tak začínal Alfréd Radok. Voicebandy zas odkazují na E. F. Buriana. Ještě snad zbývá dodat, že Jitka Josková (v titulních rolích Viktorky a Báry) je talent století. Pro mě osobně jasná nominace do výročních anket jak pro Jitku, tak celou inscenaci!

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 90 %.