Jan Kačer je jedním ze zakládajících členů pražského Činoherního klubu, působil zde jako režisér a herec a v prvních letech úspěšné existence divadla patřil k jeho klíčovým a vůdčím osobnostem. To mimo jiné znamenalo, že byl za normalizace trnem v oku a patřil mezi první, kdo museli soubor nedobrovolně opustit. Ve druhé polovině 80. let sice jako režisér v divadle opět zkoušel, ale žádná z premiér se nakonec neuskutečnila. Po roce 1989 se někteří z dřívějších „zapovězených" členů mohli ke spolupráci s divadlem vrátit, byť třeba jen symbolicky. Bylo vlastně překvapivé, že v případě Kačera nic takového nenastalo. Kačerova manželka Nina Divíšková v rozhovoru týkající se jejího odchodu ze souboru prozradila, že Kačerovi nebyla žádná po revoluci v ČK spolupráce nikdy ani nabídnuta. Až začátkem roku 2016 došlo na premiéru hry Svatba pozdního léta (Variace na písmeno G), pod kterou je Jan Kačer podepsán jako autor a ve které hraje roli Honzy. V režii dalšího ze zakládajících členů Ladislava Smočka. Opětovné setkání Kačera a Smočka v jejich někdejším působišti se zdálo být symbolické, až nostalgické. Uvažovalo se dokonce, že dvě z rolí budou alternovány dalšími bývalými členy, kteří již po léta nejsou na divadelních jevištích k vidění; to se však nakonec nestalo.

Text vznikal mnoho let. Kačer vlastní hru, ještě pod názvem Hříčka pozdního léta, sám nastudoval koncem roku 2008 jako zájezdový titul. Od té doby však na dramatu dále pracoval a verze Svatby pozdního léta, která se dnes hraje v Činoherním klubu, byla dokončena v roce 2013. Přímo pro inscenaci pak připsal příchod Terezy (Jana Břežková), která se původně objevovala jen prostřednictvím dopisu přečteného synem Martinem (Václav Šanda) a později přibyl její hlas při telefonickém rozhovoru s exmanželem Honzou (zazněl již ve zmíněné inscenaci z roku 2008).

Hry z divadelního prostředí nebo o divadelnících jsou možná pro určitou skupinu diváků vděčné, ale s jejich přesahem do jiných prostředí je trochu problém, neboť umělci mají v porovnání s jinými lidmi odlišné vnímání a často vedou dosti jiné způsoby životů. Může se stát, že starosti a osudy postav budou návštěvníkům lhostejné a že pro ně nenajdou pochopení. V případě Svatby pozdního léta se to bohužel částečně stalo. V Kačerově hře se najdou pasáže, kdy trefil hřebíkem na hlavičku, zajímavé jsou konfrontace některých postav a zachycení různého vnímání napříč generacemi. Autor odkazuje k ruské klasice, k níž se jako divadelní režisér často vracel. Některé přehnaně sentimentální prvky mohou být vzhledem k prostředí záměrné. Kačer však bohužel zároveň napsal mnoho neobratných dialogů, jejichž uvěřitelné ztvárnění je téměř nemožné. Kostrbatý a naprosto nedramatický konec je hodný přepsání.

S textem se pracovalo poctivě, režijní a dramaturgický přístup byl v základech vhodný, v inscenaci to několikrát zajiskřilo. Problémy textu se však přenesly i na jeviště a do hereckých kreací. Zuzana Bydžovská sice roli přecitlivělé herečky Jany vtiskla osobitou tvář, v citech se však často topila; režisérovi se nepodařilo usměrnit ji natolik, aby skrze postavu zřetelně vyzněl její význam. Charakter Pavlíny byl v podání Nely Boudové čitelný, herečka si poradila i s některými prvoplánovými replikami. Kamenem úrazu se však staly předepsané opilecké scény; naprosto nezvládnutý byl její monolog při oddávání, který se stal nejtrapnějším okamžikem večera. Postava Honzy, ztvárněná samotným autorem, ve výsledku dopadla nejvěrohodněji. Kačer do ní promítl autobiografické prvky; věděl, o čem jako dramatik píše a o čem jako herec mluví. Ve srovnání s předešlými jmenovanými jsou další postavy ze strany autora „ošizenější". Pavel Kikinčuk jako Jiří a Václav Šanda jako Martin na omezenějším prostoru obstáli a případné výhrady směřují spíše k dramatu než k jejich práci. Zuzana Stavná byla nucena v úloze Agáty hrát emocionálně přepjaté situace a také na ní „spadl" zmíněný závěrečný dovětek; z těžké pozice vyšla se ctí. Krátký připsaný vstup pro dlouholetou členku souboru Janu Břežkovou byl spíše k pousmání než jako třešinka na dortu.

Kdo má v oblibě Činoherní klub a jeho poetiku a navštěvuje toto divadlo pravidelně, možná na inscenaci Svatby pozdního léta leccos ocení, rozpozná různé odkazy pro zasvěcené a stálé diváky, v ideálním případě podlehne sentimentu a nostalgii. Najdou se však jistě i tací, pro které nebudou klady inscenace dostatečné. Ti mohou odejít nedotčeni a zklamáni. Je na místě se zeptat, zda je toto opravdu správná cesta? Stačí spoléhat na jistotu pravidelných návštěvníků? Nejedná se o tvar příliš zahleděný do sebe?