Sláva! Sláva!... sláva Donu Quijotovi!

Listy papírů se vznesly do vzduchu. Povznesena je i duše Quijotova. Daleko nad všední realitu. Zatím létá. Zatím nepoznala pád.

Divadlo Spektákl, skupina studentů a čerstvých absolventů DAMU a JAMU, uchopila Dykovu „klasiku" Zmoudření Dona Quijota, vycházející z ještě klasičtějšího románu Miguela de Cervantese, poměrně neklasicky. Oprostila ji od dobového zasazení, zbavila historických kostýmů a složitější scény. Místem pro zmoudření rytíře uvízlého ve vlastních snech se stává strohá čtvercová plocha, doplněná o černou stěnu, která je ve skutečnosti několika dveřmi. Ve správné chvíli se křídla protočí tak, aby ukázala zrcadla na svém rubu. Divák tak má náhle dojem, jako by i samotné hlediště patřilo do příběhu.

Nejvýraznějším prvkem představení je zapojení pohybového divadla – vytváří působivou atmosféru. Humornou, když se Quijote a Sancho vydávají na cestu, dramatickou v úvodu nebo závěru hry. Snad nejvíce však potěšil prvek zcela jasně odkazující na větrné mlýny.

Hra svižně skáče z „všední reality" do „reality Quijotovy". Zatímco ta první je pragmatická, neosobní a svým způsobem „hektická", druhá, snová, je na jednu stranu poklidnější, zastavena mimo čas. A přeci dovede být prudká a živelná. To ostatně výborně vykresluje hudba – popové písničky vedle minimalistických skladeb Maxe Richtera. Rytmus celé hry je tímto kontrastem báječně vyvážený.

Velmi dobře fungoval i další kontrast – a to mezi prakticky smýšlejícím Sancho Panzou Jáchyma Kučery a snově ušlechtilým Donem Quijotem Jakuba Koudely.

Kučera byl - už od prvního vstupu na scénu -, Sanchou vskutku cervantesovským. Prostým, leč lehce vychytralým chlapíkem se svérázným úsměvem na rtech, který sice nikterak nesdílí ideály svého pána, ale nedělá mu problém jej za slušnou odměnu v jeho bláznovství podporovat. Vnáší do hry správnou dávku vtipu.

Koudelův Quijote v sobě z původního tragikomického hrdiny nese to nejdůležitější – víru ve svůj sen, rytířské ctnosti, naprosto své vnímání reality. Jakmile ale namísto stárnoucího šlechtice před divákem stojí sotva pětadvacetiletý rytíř smutné povahy, dostává postava nový ráz. Poslední zbytky komičnosti probleskují jen slabě. Quijote působí i přes své fantastické představy a zběsilé stavy zcela vážně. Až se nakonec stává hrdinou vskutku a jen tragickým...

Drobným problémem pro mě bylo zorientovat se, koho představuje Vuk G. Čelébić. Nadmíru jasné však je, že jeho role je ztělesněním racionality, rozumu a skutečnosti. Rytířův pravý protipól. A to vlastně naprosto stačí.

Vždyť právě ono osekání hry na její samotnou podstatu, ona „strohost", kterou může představení na první pohled budit, je jeho největším kladem. Nepotřebuje k vykreslení donkichotství skutečný souboj s větrnými mlýny ani kupu dalších úsměvných příhod.

A co je to donkichotství? Možná právě skvělé synonymum pro realitu dospívajícího člověka.  Vždyť Quijotova slova na „smrtelné posteli" jako by byla přesně tím, čím prý končí ideály mládí...

...představoval jsem si vše jinak.

S laskavým svolení Divadla Spektákl použity fotografie Michala Hančovského.