Kdysi mi v pokojíčku visel Pierot, takový trochu kýčovitý skleněný obrázek, ale byl mi hrozně blízký. Ta maska, ten kostým, schovat své pocity do skeče, zkratky. Mluvit beze slov. Vtipům jsem nikdy moc nerozuměla, ale klauni mi přišli směšní. Výrazně nalíčené obličeje, jasně vyjadřující emoci.

V divadle Alfa v Plzni jsem, v rámci festivalu Divadlo žije!, objevila divadlo Drak z Hradce. Dávali odpolední představení Poslední trik George Meliése. Vzala jsem sebou malé syny a byla mile překvapena, že i oni si v představení našli své a po skončení mě zahrnuli proudem otázek. Proč se nebál, když tam byla ta smrtka? Proč chtěl cigaretu, i když byl nemocný?

Je to holt umělci, životu na té tenké hraně mezi radostí a smutkem. Je to také o dítěti v nás, které utlačují společenské konvence. Dejte dítěti pastelku, pusťte mu hudbu, ukažte mu hračku a ono obarví ten náš šedý svět. O lásce k práci, o tvůrčí vášni a samotě, která ji provází. O světě kouzel, který nás fascinuje, protože je nepředvídatelný.

Pro bloudy, snílky, objevitele je tu poslední trik Georgese Meliése . Budeš se bavit, smát a přesto si můžeš i něco odnést. Divadelníci tě chytnou svou bezprostředností a uměleckou zručností, opravdu se dostaneš do biografu na začátku dvacátého století a nebude se ti chtít odejít. Skvělá scéna, kostýmy a triky jak od Meliése. Myslím, že i on by se bavil, nebo tam možná někde byl, kdo ví?