Otisky paměti do naší současnosti jsou a budou vždy potřebné. Divadelní platforma pak může přinést účinný noetický dialog. Mraky se dobrovolně zbavují kauzality, rezignují ale také na jakoukoli dramaturgii struktury prezentovaného. Divadelní potenciál se zbytečně neustále vrací k nudné deklamaci. O práci s technologiemi (video-art aj.) to platí jakbysmet.

Na situacích z rodinné historie se ukazuje, jak nezvratně se všeobecně známá historie prolíná s běžnými lidskými osudy. Multimediální technologie a upřímný, hluboce osobní projev performerky, vytváří působivé, značně křehké obrazy lidských životů a rodinné paměti. Intimita se zde nabízí anonymnímu publiku. Téměř terapeutické divadlo.