Divadlo D’Epog

Autorský divadelní projekt inspirovaný Alzheimerovou chorobou. Všechny teorie vesmíru končí jeho zánikem, všechny organismy ztratí své životní funkce. Šest miliard Sluncí byla donedávna hmotnost největší známé černé díry, vědci již údajně objevili mnohem větší. Co se stane, když se černé díry začnou objevovat a rozpínat v naší paměti? Co zůstane z člověka...?

Příběh soustružený poezií Petra Hrušky, Pavla Kolmačky, Karla Šiktance. Výlet na střechu, blíž ke hvězdám, pohled do krajiny, ve které vzplanou ohně.

Orgie sdělnosti. Úspěšný projekt zaměřený na lidi. Nekonfliktní a bezpečný výzkum percepce těch, bez nichž bysme, kurva, nebyli. Voly, voly, jak si vlastně povídáte? Bu bu bu bu bubu, bu bu bu bu bubu.

Variace na zlo. Preludování o čistotě. Přeludování o čistkách. Theatrum mundi v hledišti Brna. Hřích neexistuje. Není na světe hříchu tak velikého, jež by Bůh upřimnému kajícnikovi neodpustil. Vize městečka Ninive s panoptikem jeho obyvatelů exponuje motivy očišťování společnosti od jednotlivce, těla od špíny i duše od hříchu. Inscenace tak nabývá ambice stát se sondou do pohnutek vedoucích k činění zla i schopnosti sebekritiky.

Inscenace inspirovaná básnickou skladbou Jana Zahradníčka „Znamení Moci“ a novelou Heinricha Bölla „A neřekl jediné slovo„. Městem táhnou dva průvody. Z jedné strany procesí s monstrancí, ze strany druhé drogisté s transparenty. Někdo musí táhnout za kratší provaz. Hry mastičkářů a hlav pomazaných.

Koláž textů o trmácení, svobodě pohybu, ale také o neutěšené upjatosti k jedinému místu. Protože všichni jsme poutníci a všichni někam putujeme, nezáleží na tom, zda jdeme přes celý kontinent nebo jen ode zdi ke zdi. Jako podklad ke scénáři posloužily nejrůznější texty, které se fenoménem putování a cestování zabývají. Od cestovatelského serveru Lonely Planet po svědectví pátera Františka Lízny, od románu Olgy Tokarczuk po poezii Charlese Baudelaira.

Deset herců v industriálním prostoru. Tělo jako objekt. Thámovi strhli Boudu, Mozartovi strhali operu, starý Casanova je strhaný. Brecht radí hercům, Hamlet radí hercům, herci jsou bezradní...a hladoví – cpou si břicha na cizí útraty. Nenasytná žebrácká opera. Za humny se páchá francouzská svoboda. Klasicismus visí na vlásku. Vynalezli jsme gilotinu a jsme s rozumem v koncích (oprava: ...a jsem s rozumem v Kotcích) V Praze poddaní roubí cesty, aby se poklonili novému českému králi. Hoří Řím i Jerusalém. Revoluce kam se podíváš. Na sklonku epoch, na sklonku divadla, hraje se fraška seria.

Inscenace volně vycházející z příběhu Julie Pastrany, chlupaté ženy-obludy po celý svůj život (i po něm) vláčené světem jako objekt excentrické podívané. Milosrdné opomenutí duše, devalvace na tělesnost lidské existence.

Inscenace na motivy deníku spisovatelky Anaïs Nin. Portrét nebo zátiší? Můj deník je mé tělo, 4 500 stránek masa a krve, mé tělo je můj život, můj život je umělecké dílo. Přála bych si vykrvácet mezi čisté archy papíru. Právě tohle musí mít na mysli každý, kdo říká „vydat se vlastním nákladem“.