Petrolejové lampy

M. Františák umí kvalitně a klasicky inscenovat klasiky, to se mu musí nechat. V bezručovských Petrolejových lampách exceluje především po právu oceňovaný Lukáš Melník, který mě především proměnou a finálním stádiem syfilidy v druhé polovině dostal jako málokdo. A Sylvii Krupanskou prostě nelze nepochválit.
76%

Režisér Františák dokázal potlačit svůj osobitý režijní rukopis plný symbolů a ornamentů ve prospěch vyprávění příběhu. Vznikla tak podařená inscenace, které nechybí ani až překvapivě velká porce humoru. Hlavním trumfem ale podle mě je S.Krupanská v roli Štěpky. Do role se typově příliš nehodí, je na ni zkrátka příliš hezká. Přesto dokázala zprostředkovat Štěpčin osud neokázale bez výrazných gest, zato s hlubokou vnitřní tragikou. (více v článku na blogu)

85%

viz blog (více v článku na blogu)

Od progresivního DPB bych čekal více než línou expozici (stav před bouří) a následné probuzení příběhu do poněkud přetažené exprese. Havlíčkův text, potažmo jeho slavná dramatizace, nabízí i jiný potenciál, jak jsme se mohli přesvědčit v provedení jiných divadel. I z hereckých výkonů byla patrná zvláštní odtažitost, daleká civilnosti i režijní stylizaci. Problém spatřuji především v nevýrazném uchopení role Štěpky.

Povedenou dramatizaci Havlíčkova románu, vzniklou pro Klicperovo divadlo, využilo již několik dalších českých divadel. Ostravskému nastudování M. Františáka nelze upřít několik dobrých scénických řešení a nápadů, ale překvapivě ze všech interpretací vyšla (alespoň při pražském hostování v Divadle v Dlouhé) jako nejméně působivá, na čemž měla významný podíl nevýraznost hlavní představitelky S. Krupanské. Dojem z nezáživné první poloviny pozvedla dynamičtější druhá část, v níž zaujal především L. Melník při ztvárnění postupující syfilidy. V případě Bezručů jde spíše o zklamání.

Nebylo to ono, příliš málo života, energie, jiskření, prostě něco co by mě více strhlo a vtáhlo do této hry. Potenciál na to dějově jistě je, ale zde mi přišlo, že nebyl dostatečně využit. První část příjemně plyne, nijak nenudí, ale ničím také neuhrane. V druhé to již dostane spád, neb děj zde nic jiného ani neumožňuje, ale stále jsou cítit jisté rezervy. Ústřední dvojice nehraje nijak špatně, ale zvolený styl mi přišel lehce odtažitý, jejich vztah dává prostor k výraznější či emotivnější souhře. Z ostatních aspektů oceňuji především dobře zvolenou scénu a hudbu.

Možná nebude náhodou, že se pražská premiéra této inscenace odehrála právě v rámci Festivalu 13+, školám lze jako seznámení se s Havlíčkovým dílem s klidným svědomím doporučit. Měli-li ale tvůrci i jiné ambice, pak jsem to nepochopil.