Hoří, má panenko!

Jak inscenovat něco, co máme tak zaryté pod kůží? Nápodobou naturščikovského projevu filmových aktérů té nešťastné taškařice tolik vypovídající o české povaze? Přesazením „zlého snu“ těch malých českých lidiček na jeviště bez současného vhledu? Zvolíte-li tuto cestu, s velkou pravděpodobností z toho vyjde pouhý kompilát, snaživý, ale nepřesvědčivý. Přesně to se stalo litvínovským divadelníkům, kteří se do adaptace pustili i přesto, že ansámbl neobsáhne tolik postav a zdvojování nepůsobilo svým provedením zrovna šťastně.