Na moři, zírám nahoru

Přestože magický realismus mám ve velké oblibě (např. díla G. G. Márqueze), tato hra (která má být moderní verzí žánru) mě naprosto minula. Nepokládám ji za řemeslně podařenou, ani pro jeviště vhodnou. Na autorovu poetiku jsem se nedokázal naladit. Co se týká inscenace, v pražském ND podle mého názoru udělali režisér s herci a ostatními tvůrci maximum. Snad se najdou diváci, které počin zaujme, v tomto případě má rozhodující vliv text samotný.

75%

Scénografický koncept s geniální černou dírou pochopíte po dodání vysvětlivek. S hrou je to ještě těžší. Patrné je, že autora ovanul magický realismus. Postavy nepromlouvají v dialogu, jsou například vnitřní představou, determinovanou zasutým traumatem. A autor uplatní globální princip „od Austrálie po Island“ a pak se mu ty osudy protnou, čehož si unavený divák ani nevšimne. Unavený z vršení doslovných režijních ilustrací, gestických vzorců a nekompaktního „výkřikového“ textu zabředlého i v moři banalit. Na druhou stranu vidíme ukázkové moderní herectví. Za herectví a černou díru dávám 60 %.

Průměrná hra, která nepřináší nic nového, natož originálního, a to jak svojí strukturou, tak obsahem. Staví vedle sebe pět monologů, jež herci víceméně solidně odprezentují, ale už i kvůli zvolené režijní koncepci nemají možnost nějak výrazněji zaujmout. Ve finále mi to celé přišlo velmi banální, pseudofilozofující a některé příběhy také značně přefabulované. Na jednu stranu výběr hry chápu, je určitě dobré se seznámit s tvorbou tohoto australského dramatika, ale možná by mu slušela jen forma scénického čtení. Jeviště NS bych raději přenechal autorům sofistikovanějším typu Meyenburg apod.

Ze zajímavého, neotřelého textu vytvořil Štěpán Pácl na Nové scéně inscenaci o pěti lidech, jejichž osudy se v jednom okamžiku propojí. Na moři... je svérázná poetická hra,která za různými magickými kotrmelci skrývá řadu bytostně dnešních situací. Umístění do prádelny dává smysl a černá díra je skutečně nápaditý a zábavný scénický prostředek.Herecky je inscenace kvalitativně vyrovnaná - tradičně skvělá L. Polišenská,roztomilý J. Suchý, mile překvapil P. Vaněk i M. Borová,které se podařilo oprostit se od obvyklé herecké polohy. Nová scéna od Špinarova nástupu sympaticky ožila, jen tak dál.
76%