Mileniny recepty

viz blog (více v článku na blogu)

Inscenace pohybující se od roviny osobní přes společenskou až k "metaspolečenské" po klikatých cestách. Bohužel ta první mě nezaujala, takže jsem ve střední části téměř začal usínat, bráno procentuálně bych to popsal křivkou 80% - 35% - 70%. Výsledných šedesát berte jako průměr těchto hodnot a doklad, že vtěsnat inscenaci do jednoho čísla je (aspoň někdy) absurdní (tak pravil matematik). Ivana Uhlířová podala výkon, který jsem od ní čekal (tedy jsem byl spokojen), Naďa Kovářová velmi mile překvapila, neboť s první jmenovanou utvořily výborně se doplňující a vyrovnanou (ač rozdílnou) dvojici.

Dnes už prakticky cokoli se může stát divadelní látkou, proč tedy ne vztah spisovatelky a odbojářky Mileny Jesenské a její dcery Honzy přetavený do fiktivního dialogu. Onen dialog, z něhož asi mělo vzejít antagonistické pnutí, nakonec končí u dvou monologů nesourodé dvojice hereček. Vedle excentrické klaunky Ivany Uhlířové se Naďa Kovářová ztratila. Ztrácí se i text, neboť režie dělá vše pro odvádění pozornosti od něj. Dramaturgicky podivná inscenace tak kromě vulgarit napasovaných na postavu Honzy nabídne jedinou jistotu a důvod, proč na tohle do Studia Hrdinů zajít – tím je výkon Uhlířové.

75 %. Zhlédnuto na festivalu Malá inventura. Představení je zkráceno o 20 min., odpadají scény s T. Kadlecem. Inscenace je posunuta k neverbálnímu vnímání, více hrají emoce a tělo. Však se také na MI hraje pro zahraniční promotéry. Vynikající výkon I. Uhlířové, které zdatně sekunduje, byť poněkud nejednoznačná, N. Kovářová.

Mileniny recepty rozhodně stojí za vidění především kvůli hereckému výkonu Ivany Uhlířové. Inscenace ale představuje divákům v letmém pohledu i dvě zajímavé ženské osobnosti a dotýká se mnoha témat. Ve svých zkratkách a změnách tempa je ovšem náročná a úspěch té které reprízy bude zřejmě záviset na tom, jak se tato úskalí podaří zvládnout. Více viz recenze.