Mlčky křičet

65%

Sečteno a podtrženo, při sledování inscenace Studia Hrdinů se sice můžeme pousmát nad marným snažením Simone Weilové najít své místo, můžeme s ní soucítit jako s konkrétní ženou v konkrétní době na konkrétním místě, oboje jsou však příliš slabé závoje, než aby zakryly, nakolik se nás její příběh (do)týká. Více viz blog.

Inscenace hodná pozornosti už díky úsilí tvůrčího týmu, který se snaží kontinuálně "objevovat" zajímavé osobnosti a v konfrontaci s jejich osudy pohlížet na jejich dílo. Režisér J. Nebeský projekt o S. Weilové zarámoval do podoby kabaretu a diváky tak nápaditou formou provedl životní cestou této svérázné filozofky. Velký obdiv si zaslouží oba hlavní protagonisté L. Trmíková a zejména pak S. Rašilov (během představení se převtělí do nespočtu postav), kteří dokázali sugestivně ztvárnit různorodé proměny sledované osobnosti a situace, do nichž se během let dostala. Perfektní hudba E. Viklického!

65 %. „Každá bytost mlčky křičí, aby byla čtena jinak.“ Tak trochu dekadentní kabaret v rytmu „život je klišé“ provázející diváka v náčrtech a bez soudu svéráznými myšlenkami a postoji Simone Weilové. Vynikající hudba Emila Viklického!

65%. Osobnost Simone Weilové stojí za to, aby se o ní mluvilo. Už jen pro nadčasovost paradoxů, která je s jejími osudy spojena. Výstižný začátek s pohřbíváním předznamená téma inscenace. Následují kabaretně zpracované, částečně zpívané rozmanité výstupy. Některé z nich vycházejí, vyznění jiných se však nemusí jevit vždy přesvědčivé. Ale nejpodstatnější je, že obraz Weilové se nakonec poskládá. Pro snadnější pochopení se může vyplatit zjistit si základní životní fakta o SW. Hudba E. Viklického zaujme, výkony L. Trmíkové a S. Rašilova rovněž.