Betonová zahrada

Musím důrazně nesouhlasit se zbytkem redakce (a mnohými uživateli), já viděl krásnou sice zběsilou, leč zároveň citlivou a smysl textu vystihující inscenaci, čtyři sourozenci chyceni ve svém bizarním světě snažící se jej uchovat, protože byť je pokřivený/úchylný, je alespoň známý, představuje jistotu. Absence posunu, tříštění časových rovin, trvalá přítomnost mrtvých rodičů na scéně i kontrast věku herců a postav, to vše odkazuje ke snaze zakonzervovat minulost, Dodo Gombár využil všech prostředků, aby publiku zprostředkoval náhled do vnitřního světa postav. A povedlo se mu to znamenitě.

V adaptaci knihy se sice podařilo vyhnout schematičnosti a povrchnosti, ale autorka nevzala adekvátně v potaz divadelní specifika. Režisér dokázal s herci najít tvář postav, ale nevypořádal se s problematickým textovým základem. Nešťastně bylo také uspořádání prostoru a nedostatečné odlišení střídajících se časových rovin. Sledování může u diváků vzbuzovat rozpaky a pocity nudy. Pokus, který nevyšel.

Bohužel nemohu říct, že by mě inscenace nějak silněji zasáhla či strhla. Hlavní problém mám s obsahem a jeho podáním. Je zde dobře znázorněno působení negativních emocí, jejich užívání jako štít proti realitě a maskování vlastních pocitů. Ale působilo to na mě až příliš sterilně, bez většího napětí. Od konce první třetiny již nepřišel výraznější posun. I přesto však nijak nezatracuji. Hra má vynikající hudební doprovod, dobře postavenou scénu a skvělé herecké nasazení ústřední čtveřice. Hlavně díky nim je samotný závěr dostatečně silný a působivý. Výtečný hlavně M. Pospíchal a Z. Onufráková.

Divadelní adaptace vyprávějící příběh retrospektivně narušila jeho stavbu natolik, že se v mnoha momentech stal nepřehledným, což zbytečně oslabilo sílu autorova vyprávění. Inscenace vypadala na oko krásně, zejména po výtvarné stránce jí snad nelze nic vytknout. Podobně vnímám i herecké výkony čtyř hlavních protagonistů, jejichž herecké splynutí vyvrcholilo esteticky prvotřídně zpracovanou závěrečnou scénou. Ovšem jako celek inscenace nepřinesla takovou katarzi, k níž je kniha předurčena. "Klidnější" režijní přístup by této látce slušel mnohem víc.

První třetina inscenace působila neobvykle bezžánrově, v druhé již došlo v tomto ohledu k občasným náznakům cesty, poslední pak nejlépe (u)držela formu a nakročila i k lehce katarznímu finále. Hlediště jsem opouštěla v rozpacích z podivně a pro mě převážně nezáživně rozfragmentovaného celku, který zachraňovaly kvalitní herecké výkony a sugestivně symbolická scénografie, jistý režijní dluh prostoru pro vyznění myšlenky příběhu avšak patrný zůstal.