Seance pěti žen (příbuzensky spřízněných) nad nezajizvenou rodinnou ránou. Převládající nálada: beznaděj a bezútěšnost vykreslena úspornými, ale působivými scénografickými prostředky věrně. Chvílemi jsem se nemohla zbavit dojmu, že spolu s hrdinkami čekám na Godota, místy jako by ke mně doléhaly ozvěny hlasů Čechovových Tří sester. Herecky svým způsobem koncert, nejvíce mě oslovily P. Hřebíčková a M. Štípková. Nicméně text kladl mému vnímání značné překážky a jeho režijní uchopení mě, bohužel, více než méně minulo.

Poetika velmi nelehkého textu mě neoslovila. Kdyby režisér B. Mazúch alespoň vytvořil zajímavý klíč, jímž by divákům tento těžký útvar „přechroustal“... Výsledek na mě působil hodně chaoticky, navíc se mi jednu postavu nepodařilo ani identifikovat. Herecky ovšem výborné. Je mi proto líto, že mě inscenace vlastně zcela minula...

Autor ve hře rozebírá životní okolnosti a duševní stavy několika žen. Velmi podrobně a z mnoha úhlů. Problémy mi dělalo uspořádání textu a časových rovin, které bych nazval chaotickým. Hru jsem nedokázal při sledování pobrat (možná při čtení bych k podstatě pronikl více, ale nemám touhu se k dílu vracet). Režisér navodil vhodnou atmosféru, jeho výklad nebyl zjednodušující. Líbila se mi forma inscenace (uspořádání sálu, dekorace, hudba). Práci hereček rovněž hodnotím jako výbornou. Ovšem co naplat, když jsem se nedokázal vypořádat se hrou samotnou...

Obdivuji herecké výkony, scénu (lustr, stůl) a dokonale vytvořenou atmosféru Lagarceova příběhu a skvělý překlad do češtiny.