Proměna

64,99% Když jsem poprvé zahlédl Proměnu na repertoáru Švandova divadla, napadla mě otázka, jak Dodo Gombár s Lucií Kolouchovou dokážou z této povídky vykřesat plnohodnotnou inscenaci. Odpověď se asi dala předpokládat, předlohu použili jako odrazový můstek k rozvinutí vlastní imaginace. Výsledkem je zdrcující útok na divákovy smysly i mysl, jehož vstřebání je ekvivalentní úkolu zaplést zmije na Medusině hlavě do úhledného copu. Jinak řečeno, sice tak úplně nevím, co jsem viděl, ale byl to zážitek.

55% Řetězec absurdních situací s ironizujícími prvky je především divadelní interpretací Kafkovy osobnosti, jeho literárního stylu a smýšlení, ovlivněného Freudem a psychoanalýzou (k čemuž přispívá hluboký prostor hlediště, ve kterém se hraje). Jde tedy hlavně o atmosféru a esenci, příběh je vedlejší. Zvláštní bonus vidím v nenápadné konfrontaci židovství a křesťanství.

Rozporuplná, přesto svým způsobem zvláštní variace Kafkovy předlohy. Inscenaci lze vytknout přílišné odbíhání od tématu a především od hlavního hrdiny Řehoře. Zajímavý prolog se sny. Je třeba ocenit, že je zde (možná však přece jen trochu nadbytečně) přítomen humor; ten totiž interpreti Kafkových próz mají často tendence potlačovat a soustředit se na „depresivnost“. Výsledek je pro mě, řekněme, přijatelný. Případné (ne)vypořádání se s inscenací je v tomto případě mimořádně závislé na individualitě diváka a jeho vkusu a vnímání.

Svérázný a netradičně pojatý Kafka. Tak trochu hozený do grotesky a tak trochu říznutý hudební revue. Určitě je to více "Švaňdák" než Kafka, ale to nemusí být nutně na škodu. Hlavní motivy tohoto díla zůstávají zachovány, byť jsou někdy méně či více upozaděny. U několika scén jsem si sice už říkal, co to má nyní znamenat, ale u většiny mě ztvárnění zaujalo. A také jsem se docela dobře pobavil, což není u Kafky zvykem. Herecky výborná M. Krátká a též "okrajová" dvojice T. Pavelka, P. Děrgel. Myslím, že stojí za pozornost. 65%

Znepokojivé divadlo, strhující i rozporuplné, chladně odtažité, plné různých závorek… Nejsem si jistý, zda je to dobrá kombinace. Udržet krok s myšlenkovou šíří, kterou do této kafkárny otiskl Dodo Gombár, je jedním slovem nemožné: vše jako by bylo postaveno na neustálém zpochybňování. Téměř se nehraje o hororové absurdní situaci. Do hlavních pozic v ději se posouvá Řehořova rodina, což zajímavé je. Zato nakupení různých symbolik, ironických pohledů, včetně silného nánosu exprese nebo dalších „posunů a změn“, bezpečně vede k chaotickému vjemu z viděného – a i v tom můžeme hledat nějaký symbol.

55% Nejvíce mě bavily momenty, kdy se vynořil Kafkův text, méně pak inscenační odbočky a přehršel symbolů, v nichž jsem se, spolu s Kafkou, postupně ztrácel. Přesto nelze říci, že by zhlédnutí inscenace bylo ztrátou času, nachází se v ní i zdařilé nápady (př. pojetí Řehoře Samsy; zakomponování Kafkova dopisu otci). Je nutné vyzdvihnout skvělou kolektivní práci herců, v posledních sezónách šla úroveň souboru hodně nahoru. Dokonce ani P. Děrgel a T. Pavelka v režijně neobratně uchopených úlohách homosexuálních nájemníků nepůsobili trapně. O to víc mě mrzelo, že jsem odcházel se smíšenými pocity.

Kafkova próza je temná a znepokojující, smíchovská inscenace se snaží vzbudit v divákovi spíš pocit odporu než znepokojení. Všechny postavy (snad s výjimkou Řehoře Samsy) jsou nelidské kreatury, v nichž se snoubí snad všechny špatné vlastnosti spjaté s maloměšťáctvím a příživnickým životem. Hlavní téma je trochu nejasné - největší prostor dostává Samsova rodina, která Řehoře bezostyšně využívá, aby se k němu po jeho proměně otočila zády. ŠD si zaslouží pochvalu za odvahu ve zvolených prostředcích, někdy je té exprese ale trochu moc a začne být unavující. 55%